Miroslav Klimeš býval aktivním otcem dvou malých dětí. Spolu s manželkou Hanou žili v rodinném domku. Také z pracovního hlediska se mu dařilo, míval truhlářskou firmu, zaměstnával pět lidí. Všechno se změnilo v roce 2007. Miroslav na Nový rok skočil u kamaráda doma po hlavě do bazénu. „Špatně jsem ten bazén odhadnul. Bylo v něm dost vody, ale já si myslel, že je hlubší,“ vzpomíná Miroslav. Třebaže se praštil hlavou o dno a poškodil si míchu, zůstal bezprostředně po úrazu při vědomí. „Necítil jsem ruce a nohy, nemohl jsem zvednout hlavu nad hladinu. Říkal jsem si, že musím být v klidu, aby mi nedošel kyslík. Tak jsem zavřel oči a čekal jsem, až si mě někdo všimne,” líčí Miroslav. Kamarádi si naštěstí všimli včas, že se Miroslav nehýbe a vytáhli jej ven. Na to už si Miroslav nevzpomíná.

Nejhorší bylo odloučení od rodiny

Následující tři měsíce strávil Miroslav na spinálním oddělení. „Museli jsme počkat, než se uvolní místo. A pak jsem dalších osm měsíců intenzivně rehabilitoval v Luži. Tam mě postupně dávali dohromady,“ říká. Dodává, že na rehabilitaci nebylo nejhorší uvědomovat si, že už nikdy nebude chodit, nejvíce mu chyběla rodina. „Hrozně jsem je postrádal. Když to šlo, jezdili za mnou alespoň jednou týdně, občas jsem dostával propustku a jezdil já za nimi. Ale bylo to jiné než bydlet pohromadě a vidět se každý den,“ vypráví. Spolu s pobytem na spinálním oddělení se nakonec vrátil domů téměř po roce.

Zatímco Miroslav intenzivně rehabilitoval, manželka Hanka přeměnila dům, v kterém do té doby bydleli, na bezbariérové bydlení. „Zvládla to všechno sama. Díky ní jsem se mohl vrátit domů,“ říká Miroslav a ve tváři se mu zračí respekt a vděk. Dům rodiny Klimešových byl naštěstí dobře situovaný a postavený tak, že šel snadno přizpůsobit novým potřebám. Miroslav musel po úrazu prodat firmu, jako kvadruplegik se k truhlařině vrátit nemohl. “Původně jsem si myslel, že to půjde, ale nakonec jsem byl rád, když jsem dokázal zvednout ruku takhle před pusu. Ještě dneska toho zvládnu bez pomoci jen hrozně málo. O práci nemohla být ani řeč.”

Optimista

Když vypráví svůj příběh, většinu času se usmívá, slova nachází snadno, vypráví uvolněně. Tvrdí, že si nikdy nestěžoval. „Samozřejmě mi to ze začátku vadilo. Ale pak jsem v Luži potkal další vozíčkáře, vlastně úplně poprvé jsem mluvil s někým, kdo měl po úrazu páteře. Dřív jsem věděl, že vozíčkáři existují, ale že bych někoho znal osobně a věděl, co se mu stalo, to ne,” vzpomíná. Říká, že po kontaktu s rodinou byl nejvíc vděčný za zkušenosti lidí, kteří byli na vozíku delší dobu. “Ostatní lidé v Luži mi řekli, že se to dá vždycky nějak zvládnout. A já nakonec zjistil, že se to fakt vždycky nějak zvládnout dá. I když pořád potřebuji něčí pomoc,” vysvětluje.

Lítostivý tón nebo snad vztek v jeho hlasu nezaznamenáte. Zato radost ano. „Tu mám pokaždé, když se mi něco daří. Když mi něco jde a můžu to udělat sám,“ vypráví. A obzvlášť se rozzáří, když mluví o manželce a dětech. Zdá se být úplně smířený s tím, že věci jsou tak, jak jsou. “Většinou je to v pohodě. Ale to je lidmi, co mám kolem sebe. Vždycky jsem měl manželku a děti. Hodně mi pomohli vozíčkáři a pracovníci v Luži, taky ve Fenixu. Kdybych tyhle lidi neměl, nikdy bych se s úrazem tak snadno nesmířil,” přiznává a znovu je znát, jak je vděčný. “Mám sice nějaké dekubity, ale snažím se šetřit. Protože musím. Ale jen tolik, co musím. Jinak chci být hlavně s lidmi a něco dělat. Kdybych měl pořád jen ležet… v té posteli je to hrozně dlouhý,” říká. Miroslavova sklenice je opravdu vždycky z půlky plná. Býval takový i před úrazem? Poprvé za rozhovor zaváhá. „To nevím, možná. Asi jo. Zeptej se někoho, kdo mě znal i předtím,“ dodává a opět se usmívá.

Před úrazem pracoval tehdy ještě třiadvacetiletý Ladislav Loebe jako vyhazovač v nočním podniku. „Žil jsem možná trochu divoce. Hodně času jsem věnoval sportu a rád jsem jezdil rychle v autě“, popisuje svůj život před úrazem. Rychlá jízda v autě, jedna z Ladislavových velkých vášní, mu však obrátila život naruby. V roce 1999 měl Ladislav vážnou autonehodu, následkem které se ocitl na invalidním vozíku. „Jel jsem sám, neměl jsem bezpečnostní pás a podle toho to tak dopadlo“, dodává.

Mohl jsem přemýšlet a vymýšlet co dál

Po úraze následoval šok a dlouhodobá rekonvalescence – šest měsíců v brněnské Úrazové nemocnici a další tři měsíce v rehabilitačním ústavu Luže. Po propuštění z rehabilitačního ústavu se Ladislav vrátil do reality každodenního života, tentokrát však s diagnózou kvadruplegie. „Asi rok jsem se dával psychicky do kupy, potom přibližně dalších pět let fyzicky“, hovoří o svém tehdejším stavu Ladislav. Ve Znojmě, kde bydlel společně s rodiči, každý den dojížděl na cvičení. Jakmile se trochu sžil s invalidním vozíkem, intenzivně na něm jezdil po nedalekém sídlišti. „Jak se říká, že chůze je nejzdravější pro člověka, tak pro vozíčkáře je to asi jízda na vozíku. Díky tomu jsem byl víc fit a zároveň jsem mohl přemýšlet a vymýšlet co dál“, vysvětluje Ladislav. Rozhodl se, že chce studovat a vybral si Obchodní akademii v Žatci. „Byla sice daleko, ale tehdy to byla jediná střední škola, kterou jsem mohl studovat externě“, popisuje. Ladislav školu úspěšně dokončil a v roce 2009 odmaturoval.

V té době se v životě Ladislava poprvé objevilo také ParaCENTRUM Fenix, do kterého jezdil cvičit nebo za zábavou na nejrůznější společenské akce. „Fenix mi pomohl nejvíc v tom, že jsem se dostal na vysokou školu. Tehdy mě paní doktorka Vašíčková seznámila s Karlem Sobolem, který pracoval a stále pracuje ve středisku Teiresiás (Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity – pozn. autora). Karel mě dostal do přípravky na přijímačky a pomáhal mi s přijetím na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity“, hovoří o počáteční spolupráci s ParaCENTREM Fenix Ladislav.

Fenix mi pomohl dostat se na vysokou školu

Se studiem vysoké školy začal Ladislav postupně opouštět rodný přístav ve Znojmě, až nakonec natrvalo zakotvil v Brně, kde díky své prozřetelnosti získal byt. „Už když jsem byl v prvním ročníku na vysoké škole, zažádal jsem město Brno o byt. Do té doby jsem bydlel na univerzitních kolejích. Dočkal jsem se a ve třetím roce studií mi přidělili v Brně byt“, dodává. Při studiu vysoké školy se Ladislav začal mimo jiné také aktivněji zapojovat do činnosti ParaCENTRA Fenix. Nejprve jako klient, poté jako právník – student. Postupem času se vzájemná spolupráce rozvinula natolik, že se Ladislav stal samotným předsedou a právníkem ParaCENTRA Fenix.

Ačkoliv úraz a získané postižení významně vychýlily směr Ladislavových životních kolejí, tak při nejmenším jeho záliba ve sportu zůstala stejná. Baví ho jízda na terénním handbiku nebo veslování na speciálně upraveném posilovacím stroji, který je součástí bezbariérové posilovny ParaCENTRA Fenix. „Pohyb je pro mě pořád na prvním místě, díky tomu žiju“, dodává Ladislav.

Přes dvacet let pracovala Blanka Cabalková jako stavební inženýrka. Svůj čas a energii mimo jiné investovala také do rozvoje manželovy firmy. „Musím říct, že tohle období života bylo hektičtější,“ vysvětluje. Volný čas pak s manželem rádi trávili aktivně na kolech při poznávání nových míst České republiky.

Říkala jsem si, že hlavně nesmím spadnout na hlavu

Cyklovýlet v roce 2007 do Orlických hor se však do Blančiny paměti i života zapsal napořád. Při nešťastném pádu z kola si poranila míchu. „Sjížděli jsme z kopce a prasklo mi brzdové lanko, takže jsem přepadla přes řídítka,“ popisuje. Z onoho okamžiku si toho příliš nevybavuje. Neví, co přesně nehodě předcházelo. „Jediné, co si pamatuji, je, jak jsem si říkala, že hlavně nesmím spadnout na hlavu, protože jsem neměla přilbu,“ dodává.

Bezprostředně po úrazu převezli záchranáři Blanku do hradecké Fakultní nemocnice, odkud ji přesunuli na spinální jednotku v brněnské Úrazové nemocnici. Přibližně po čtrnácti dnech poslali lékaři Blanku do rehabilitačního ústavu Hrabyně. „V ústavu jsem byla sedm měsíců a měla jsem tam už klasický rehabilitační program – fyzioterapii, motomed, ergoterapii a další,“ popisuje Blanka prvotní rekonvalescenci.

Měli jsme samozřejmě úzké dveře, kterými bych na vozíku neprojela

Už během pobytu v rehabilitačním ústavu bylo Blance jasné, že před návratem do svého bytu v Brně musí s manželem zařídit nezbytné bezbariérové úpravy. „Bydleli jsme tehdy sice v třípokojovém panelovém bytě, ale prostory byly tak malé, že potřebovaly upravit. Měli jsme samozřejmě úzké dveře, kterými bych na vozíku neprojela, nevyhovující koupelnu a další zádrhely,“ vysvětluje. S finančními náklady pomohlo Blance také pojištění. „Za peníze od pojišťovny jsme se rozhodli jít do bytu, který už bude plně přizpůsobený,“ dodává. S manželem si tedy po dvou letech od Blančina úrazu pořídili bezbariérový byt.

Fenix mi pomohl v komunikaci s lidmi, kteří měli stejný životní úděl

Krátce po úrazu Blanka vůbec neuvažovala, že by se vrátila do práce. Stavebnictví, ve kterém se celý život pohybovala, navíc patří mezi odvětví, která často nedokáží přizpůsobit práci pro člověka na vozíku. Po návratu z rehabilitačního ústavu se proto Blanka zaměřovala především na zlepšení fyzického stavu. „Na začátku jsem zjišťovala, kde se dá v Brně cvičit. Zjistila jsem, že není moc možností, ale našla jsem si ParaCENTRUM Fenix a plavání,“ popisuje Blanka svůj život po návratu domů. V ParaCENTRU Fenix začala Blanka využívat pravidelné rehabilitace a kromě toho získávala nové zkušenosti od lidí se stejným osudem. „Fenix mi hodně pomohl v komunikaci s lidmi, kteří měli stejný životní úděl. Hodně užitečná byla i výměna zkušeností. Pokud je někdo na vozíku déle, tak už zná lépe různé výhody a nevýhody. Z toho si pak člověk může vzít to důležité a vymyslet si vlastní způsob, jak se s postižením vypořádat,“ dodává.

Po delší době, kdy Blanka ParaCENTRUM Fenix stále navštěvovala, dostala nabídku v organizaci pracovat. „Ze začátku se mě zeptali, jestli nechci pomoc s administrativou. No a já si řekla, že už je čas jít do práce, protože doma to prostě není nic moc a že mezi lidmi je to lepší,“ vysvětluje Blanka. U pouhé administrativy však nezůstalo. Blanka je aktivní členkou rady organizace a má aktuálně na starosti mimo jiné také personální záležitosti. Znovu také využívá své znalosti stavební inženýrky, když ostatním klientům radí v oblasti bezbariérových úprav. „Do budoucna se chci zaměřit na poradenství ohledně bezbariérového cestování. Už nějakou dobu mám handbike. S manželem hodně cestujeme a zjišťujeme, co je schůdné i pro vozíčkáře. Dokážu proto poradit, kam jet třeba na výlet,“ dodává Blanka. Kromě práce a cestování věnuje Blanka velkou část energie také rodině a především pak vnoučatům.

Už na základní škole Kamil sportoval. Hrál florbal, věnoval se atletice a několik let pravidelně závodně lyžoval. Záliba v lyžování mu vydržela i po celou dobu studií na Střední průmyslové škole v Jedovnici, kde se Kamil specializoval na studium oboru strojírenství, konkrétně výpočetních systémů a programování CNC strojů. „Tak jsem dostudoval průmyslovku a udělal maturitu. Měl jsem před sebou tři měsíce volna, protože jsem udělal přijímačky na Vysoké učení technické v Brně a škola začínala tehdy až někdy v září,“ popisuje Kamil studijní život.

Dostal jsem výjimku a mohl jsem tam zůstat déle

Bezstarostné tříměsíční období letních prázdnin si však Kamil neužil celé. Koncem srpna v roce 2004 se vážně zranil při jízdě na terénní motorce. „Ještě jsem měl mít měsíc prázdniny, místo toho jsem po úrazu ležel tři měsíce na anesteziologicko – resuscitačním oddělení, protože jsem měl problémy s dýcháním a dostal jsem i zápal plic. Potom jsem byl další tři měsíce na spinální jednotce,“ vysvětluje. Poté, co se jeho zdravotní stav stabilizoval, odjel Kamil do rehabilitačního ústavu v Luži Košumberku. V ústavu strávil dlouhých deset měsíců, v rámci kterých se mimo jiné vyrovnával se zcela novou životní situací – kvadruplegií. „Normálně má člověk nárok na šestiměsíční pobyt, ale já jsem dostal výjimku a mohl jsem tam zůstat déle. V druhé polovině mého pobytu jsem už mohl jednou za měsíc jezdit i na návštěvy domů,“ dodává Kamil.

Uvědomili jsme si, že můj stav není chvilková záležitost

V době, kdy Kamil dojížděl do Blanska na návštěvy k rodičům, vyšlo najevo, že se jeho nové situaci bude muset přizpůsobit také dům, v němž bydlel. „Uvědomili jsme si, že můj stav není chvilková záležitost, ale že to je napořád. Takže jsme v domě začali zařizovat koupelnu. Naštěstí jsme nemuseli dělat velké úpravy, jen jsme se přestěhovali z prvního patra do přízemí domu, kde dřív bydleli prarodiče,“ popisuje. Všechny nezbytné úpravy domu se naštěstí podařilo zařídit ještě v době, kdy byl Kamil v rehabilitačním ústavu.

Nikdy jsem nebyl studijní typ

První dva roky po návratu z ústavu trávil Kamil převážně doma. „Naštěstí se máma rozhodla, že se mnou zůstane doma, aby mi mohla pomáhat,“ dodává. Nějakou dobu trvalo, než se podařilo Kamilovi získat všechny kompenzační pomůcky, které potřeboval. Jakmile měl k dispozici speciálně přizpůsobené ovládání a počítač, začal Kamil příležitostně pracovat. Na vysokou školu, kterou měl po úrazu na dva roky přerušenou, se Kamil už nevrátil. „Nikdy jsem nebyl studijní typ. Navíc na fakultě strojírenství je to samá matematika a výpočty, to mě moc nebavilo. Potom jsem si řekl, že si spíš si najdu nějakou práci na půl úvazku,“ vysvětluje. Nyní své znalosti zúročuje ve spolupráci v brněnskou firmou, pro kterou rýsuje technické výkresy.

Od té doby jsem pořád v první lize

O své nynější největší vášni, boccie, se Kamil vůbec poprvé dozvěděl při návštěvě Paraplete. Uplynulo několik let, až se v roce 2009 rozhodl, že se bude boccie věnovat pravidelně. „Nejdřív jsem jezdil jednou týdně trénovat na Kociánku. Potom jsem objevil i ParaCENTRUM Fenix a rozhodl jsem se obě aktivity spojit. Začal jsem tedy jezdit třikrát týdně do Brna na trénink boccii a na cvičení,“ vysvětluje. Kamil dojížděl na rehabilitaci také ve svém městě. Po čase se však pravidelná cvičení v Blansku zredukovaly na pouhé jedno cvičení týdně. „Naznal jsem, že to nemá cenu. Navíc v ParaCENTRU Fenix mě holky umí lépe protáhnout, takže jsem to cvičení v Blansku zrušil a začal jezdit jen do Brna,“ dodává. Kamilovy úspěchy v boccie přicházely rychle jeden po druhém. „První rok jsem byl v třetí lize, o rok později už v druhé. V roce 2011 jsem postoupil do první ligy, ve které se nacházím až doposud a mám 5 titulů mistra České republiky,“ popisuje Kamil svou sportovní kariéru. U první ligy však nezůstalo. Od roku 2013 je Kamil součástí reprezentace ČR a pravidelně se účastní zahraničních turnajů. V minulém roce se dokonce kvalifikoval na letní olympiádu v Riu de Janeiru, na kterou postoupil z úžasného devátého místa světového žebříčku.

ParaCENTRUM Fenix pro Kamila představuje víc než jen místo, kam jezdí pravidelně cvičit. „Ze začátku jsem jezdil na nejrůznější přednášky a společenské akce. Hodně mi pomohl i kontakt s ostatními klienty, člověk získá nové informace a zkušenosti. Skvělý je také letní pobyt na Březejci, kde si odpočinu a strávím nějaký volný čas v přírodě,“ popisuje. ParaCENTRUM Fenix se mimo jiné Kamila snaží podporovat v jeho sportovní kariéře. „Když jsme dělali crowdfundingovou kampaň pro turnaje v boccii, tak mi lidé z Fenixu hodně pomohli,“ dodává. Kamil se v ParaCENTRU Fenix také aktivně zapojuje do osvětových a preventivních přednášek, které organizace pravidelně pořádá na základních školách. „Pokud je škola bezbariérová a mám možnost se tam dostat, tak vždy jedu rád. Je dobré, když děti vidí i nějakého kvadruplegika a pochopí, co se může stát. Myslím, že právě taková prevence má smysl,“ dodává Kamil.