Martin Zábojník se narodil v Luhačovicích v roce 1975 jako nejmladší ze tří dětí. „Byl jsem velmi živé dítě, pořád venku, pořád jsem něco vyváděl,“ vzpomíná na dětství Martin. Po základní škole se začal učit obráběčem kovů v Uherském Brodu. Chvíli pracoval pro Českou zbrojovku, pak pro ČSAD, rok strávil v povinné vojenské službě.

Opilý řidič

Osudový den v Martinově životě představuje 30. květen roku 1996, zhruba dva měsíce po konci vojny. Vyrazil tehdy za kamarády do baru. „U kulečníku vznikl takový prima nápad, že pojedeme do Břeclavi na třešně. Že už jsou zralé. Nevěděli jsme, že člověk, co měl řídit, pil. Celý večer popíjel kolu, ale nikdo jsme netušili, že sám sobě za barem přilívá rum.“

Ve čtyřech nasedli do auta a vydali se na cestu. „Kamarádka, co seděla vpředu, bydlela nad Luhačovicemi, chtěla se otočit domů, aby řekla rodičům, že jedeme pryč. Nedojeli jsme ani k nim,“ vypráví Martin. Řidič byl jednak pod vlivem alkoholu, jednak se předváděl. Samotnou cestu si nepamatuje, podrobnosti se pak dozvěděl od ostatních. „Až v nemocnici jsem si vzpomněl, že jsem do toho auta sedal. I na to, že jsem se dral na sedadlo spolujezdce, ale ta kamarádka chtěla sedět vpředu. A tak jsem ji pustil.“

Kamarádka utrpěla obraženiny, Martin měl rozdrcené tři obratle a prasklé obě plíce. „Sranda je, že jsem prý ještě v sanitce chtěl po doktorce, co mě zachránila, cigaretu,“ vypráví s úsměvem. Poslední zúčastněný kamarád je od té doby kvadruplegikem. Řidič vyvázl bez zranění a bez trestu. „Později jsem se dozvěděl, že měl nějakého rodinného příslušníka u policie, který ho několikrát z různých průšvihů vysekal. Nic se mu nikdy nestalo.“

Možná je to blázen

Po nehodě strávil měsíc a půl na ARO, stejně dlouhou dobu na traumatologickém oddělení. Kvůli prasklým plicím musel podstoupit takzvanou konzervativní léčbu – bez operace. Lékaři vyloučili jakýkoliv větší operativní zákrok. Pacient by ho neudýchal. „A tak jsem postupně srůstal v nemocnici. Nikdy jsem si to nijak špatně nebral. Bylo mi jednadvacet, připadal jsem si nesmrtelný, říkal jsem si, že to rozhýbu v rehabiliťáku a bude všechno v pořádku.“ Na nohy se už víckrát nepostavil. „Ale přesto jsem neztrácel náladu. Sestřičky v nemocnici i lidi v rehabilitačním ústavu v Hrabyni, všichni si mysleli, že jsem blázen. Věděli, co se mi stalo, věděli, že už nikdy nejspíš chodit nebudu. A věděli, že to vím i já. Tak nějak jsem si to ale nikdy nebral. Prostě mi to nepřišlo líto.“ Po návratu z Hrabyně se nastěhoval k rodičům. Stejně jako v dětství, trávil ale většinu času mimo domov. „Denně jsem klidně ujel pětadvacet, třicet kilometrů. Hlavně být venku.“

Začátky se sportem

V roce 2000 se ve Zlíně začal skládat tým sledge hokeje, Martin dostal nabídku, aby se tréninků účastnil. „Bylo to fajn, bavilo mě to, ale sáňky měly univerzální velikost, pro všechny stejně širokou a já v nich hrozně lítal ze strany na stranu. Když jsem strávil hodinu a půl na ledě, musel jsem si pak čtrnáct dní hojit odřeniny. A tak jsem se na to po necelých dvou letech vykašlal.“

Pohyb ho ale lákal dál. „Pak mi řekl kamarád, že jeho známá dělá páku a že na brněnských veletrzích budou dělat nábor nových hendikepovaných sportovců. Znal mě od dětství, věděl, že mám sílu. A já jsem fakt chtěl zase něco dělat, tak jsem se tam vydal.“ Z účasti na prvních závodech bylo první místo na mistrovství republiky, za půl roku vyhrál zlato i na Evropě.

Úspěšný ve světě

Vrcholově závodil mezi lety 2001 až 2006, tedy v období, kdy se armwrestling, jak se disciplína oficiálně nazývá, postupně etabloval na uznávaný, technicky vysoce náročný sport. „Šlo to neuvěřitelně dopředu a vlastně každý rok bylo všechno jinak. Co se týče techniky i kategorií. O hendikepovaných závodnících nemluvě. Nejdřív jsme závodili všichni dohromady, klidně jsem byl v kategorii s klukama, jejichž postižení spočívalo v tom, že špatně ohýbali koleno,“ vzpomíná na nástrahy, které mu reprezentace na světové úrovni přinesla. Mnohdy se nedalo spoléhat ani na férovost ostatních závodníků.

„Minimálně dvakrát mě o titul připravil Ukrajinec, který používal vozík jen na závodech. Jinak ho člověk viděl chodit a zjevně mu nic nebylo. Dnes už je to naštěstí úplně jinde, bere se v potaz závažnost hendikepu i třeba váha. Ta byla dřív na dobré slovo. Nikdo nás nevážil, nikdo nekontroloval, jestli vážně splňujeme kategorii, prostě stačilo, když to člověk odkýval. Takhle jsem několikrát s pětasedmdesáti kily soupeřil s borci, co určitě hrubě překračovali devadesátku.“

Po pěti letech aktivního závodění se rozhodl skončit po nezdaru na mistrovství světa v Manchesteru. „Člověk, který mě tehdy porazil, mě nepřetlačil ani technicky, ani silově, ale prostě mě vytáhl z vozíku. A pak šel závodit mezi zdravé. Za těchto podmínek mě to přestalo bavit a skončil jsem.“

Tak trochu zpátky u páky. A nově u kávy

Znovu se do kontaktu s armwrestlingem vrátil až v roce 2015. Kamarád jej požádal o pomoc s přípravou na tehdejší mistrovství světa v Malajsii. „Byla tam výborná parta lidí, skvěle jsme si rozuměli. S těmi lidmi mě bavilo být, zase závodit a předávat zkušenosti.“

Poslední Martinův velký úspěch pochází z roku 2017, kdy se na mistrovství světa umístil třetí. „Mám sen, že bych založil klub pro mladší kluky. Ty bych trénoval, radil jim, co a jak. V roce 2024 by měl být armwrestling poprvé na paralympiádě jako disciplína. Ti kluci dnes mají vyhlídky na příležitosti, které jsem já ani zdaleka neměl. A rád bych přispěl k tomu, aby jich mohli využít.“

Poslední rok se navíc věnuje distribuci brazilské kávy značky Orfeu. Zrna jsou pražená přímo v Brazílii, což značku odlišuje od ostatních káv, která se praží až u nás. Ke kávě se spolu se společníkem Radovanem dostali přes Martinova staršího bratra, který v Brazílii trvale žije. „Rozjíždí se to pomalu, určitě nemůžu říct, že by nás to živilo. Trh s kávou je dneska už dost přesycený. Věřím, že jednou to přijde, pár odběratelů jsme už i získali. Uvidíme, jak to půjde dál. Ale věřím tomu, že to prostě fungovat bude.“

První veřejný trénink armwrestlingu pod Martinovým vedením proběhne ve čtvrtek 7. února v posilovně ParaCENTRA Fenix. Všichni jste srdečně zváni.

Simona Kolaříková je rozená Brňačka. Vystudovala střední ekonomickou školu. „Zkoušela jsem nějaké vysoké školy, ale to nevyšlo, tedy jsem nastoupila hned v osmnácti do práce. Potom jsem asi na dva roky odjela do Prahy za přítelem. A protože to nevyšlo ani s přítelem, vrátila jsem se ráda do Brna,“ vzpomíná s úsměvem Simona.

Nedobrovolný odchod

Nebýt úrazu, který Simonu potkal, zůstala by nejspíš v Brně i nadále. Na svatební cestě v roce 2002 se však stala událost, která Simoně od základu překopala život. „Byli jsme u Lipna pod stanem. Jeli jsme na kole, na cestě byla nerovnost, kterou jsem přehlédla, lekla jsem se, chytla jsem za brzdy. A přeletěla jsem přes řídítka.“ Na krátkou dobu byla v bezvědomí, v mezičase zavolal manžel sanitku. Stěžovala si na bolest lokte a zad. Záchranáři odvezli Simonu do Českého Krumlova, kde zjistili, že má poraněnou páteř. Druhý den letěla vrtulníkem do Brna, kde podstoupila první operaci, při níž jí byla páteř zafixována.

„Čtrnáct dnů na to mi řekli, že půjdu ještě na jednu operaci. Ta měla zabránit borcení páteře. Měli mi tam dát nějaký štěp, který měl dostat obratle do stejné roviny a chránit mě před tím, aby se v místě zranění něco třeba skříplo,“ vypráví. V místě poranění však zřejmě zůstal úlomek obratle. Během operace Simoně skřípl cévu, která zásobuje míchu. Třebaže zhruba za hodinu poté vzali lékaři pacientku znovu na sál, došlo k nenávratnému přerušení cévy. Simona trvale ochrnula na dolní končetiny.

Nechci být zátěž

Ještě několik týdnů po operaci měla Simona za to, že se jedná o dočasný stav. Sestřičky ji uklidňovaly, že takových případů už zažily více. S verdiktem seznámil Simonu manžel. „Byla jsem od srpna v rehabilitačním ústavu, na Vánoce mě pustili domů. A on mi tehdy řekl, že už nikdy chodit nebudu,“ vzpomíná Simona. „Navrhla jsem, že se rozvedeme. Když se to stalo, byli jsme spolu asi měsíc. Věděla jsem, že všechno teď bude jiné než dřív. A nechtěla jsem být zátěží.“

Mohlo by se to stát každému

Zpětně říká, že si uvědomuje, že si neuvědomovala důsledky. Kdyby býval manžel na rozvod kývl, neměla by kam jít. Rodiče bydleli v bariérovém bytě. „Mně to ale takhle přišlo fér,“ vypráví Simona. Manžel však rozvod odmítl. „Řekl mi, že se to klidně mohlo stát i jemu. A že to zvládneme.“

Simona byla až do března v rehabilitačním ústavu v Košumberku, poté absolvovala ještě pobyt v Parapleti. Během toho manžel zajistil dočasné bydlení v bezbariérovém bytě na Klajdovce. Opustili mezonetový byt, který si pořídili před svatbou a začali se stavbou bezbariérového domu. „Dočasné bydlení pro nás bylo nesmírně důležité. Manžel potřeboval chodit do práce a já chtěla mít jistotu, že to dokážu zvládnout doma sama.“ Simonu nadále podporoval tehdejší zaměstnavatel. Začala dvakrát týdně jezdit do práce, na Klajdovce ji vyzvedával kolega. „Vlastně jsem neměla moc čas přemýšlet nad tím, co se stalo. Pořád bylo co řešit.“
Dítě na cestě

Jednoho dne se na Simonu obrátila doktorka Šrámková, která se mimo jiné zabývá asistovanou reprodukcí u hendikepovaných. Třebaže dítě v té době u Kolaříkových nebylo na pořadu dne, rozhodla se Simona podstoupit vyšetření, aby byla informovaná, jak budou moci otázku řešit případně v budoucnu. „A tam zjistili, že jsem v třetím měsíci těhotenství. Vůbec jsem o tom nevěděla. Byl to trochu poprask, protože jsem brala léky, které nejsou pro plod dobré.“

Tolik smůly přece nemůžeme mít

Simona léky okamžitě vysadila. Třebaže existovalo riziko, že došlo k poškození plodu, lékaři se rozhodli neodebírat plodovou vodu. „Bylo to tak půl napůl. Ale já jsem si říkala, že tolik smůly přece nemůžeme mít. A tak jsem to riskla. Nakonec se nám v půlce prosince narodila zdravá Terezka.“

Dejte si pauzu

První narozeniny už malá Terezka slavila v novém domě, krátce před Vánoci se Kolaříkovi přestěhovali do vlastního. V průběhu ledna začala mít Simona zvláštní pocity, požádala manžela, ať jí koupí těhotenský test. „Moje gynekoložka se tedy chytala za hlavu, protože první porod jsem měla císařským řezem. Říkala, že si myslela, že si dáme aspoň chvíli pauzu. Ale druhé dítě hold bylo na cestě, a tak se nám ten sám rok narodila Klárka.“

V jednom kole

Péči o dvě děti zvládala Simona sama. Musela. „Snažila jsem se zjišťovat, jaké mám možnosti, ale bylo mi řečeno, že na asistentku bych měla nárok jenom tehdy, pokud bych měla postižené dítě. Takže jsem byla ve stoprocentním zápřahu. A vlastně jsem tak nějak doposud. Takto mi to vyhovuje.“

Plány do budoucna

Dcery momentálně navštěvují základní školu. Starší Terezka má ohledně sebe jasno, chce být lékařkou. Nebo fyzioterapeutkou. „Klárka si s tím vůbec hlavu neláme, ta takové věci neřeší. Času má dost. Každopádně mě už nepotřebují tolik jako dřív. Jednou přijde den, kdy budou úplně samostatné. To si uvědomuji. A uvědomuji si, že pak bude třeba řešit, co budu dělat dál,“ říká Simona.

„Baví mě plánovat, kam třeba pojedeme za rok na dovolenou. Nebo kam vyrazíme na výlet. Je to fajn, člověk se má na co těšit. Moje velká vize teď je, že se postaví nové centrum Fenixu. Těším se na to, že bych tam mohla dojíždět častěji, dobrovolničit, účastnit se nějakých tvořivých kurzů, hrát deskovky. Doufám, že to tak vyjde, že mi to zaplní tu velkou časovou díru, která zůstane po holkách,“ plánuje Simona.

Narodil se roku 1956 v Hodoníně. Vyrůstal v nedalekých Mutěnicích, po základní škole se vyučil elektrikářem v Kroměříži. O prázdninách po vyučení, v době, kdy bylo Vojtěchovi osmnáct let, havaroval na motocyklu. Podle policejního protokolu mu do cesty vběhl zajíc. „Našly se snad tehdy chlupy v předním kole. Ale sám si z toho nic nepamatuji,“ vypráví Vojtěch Vašíček. Zůstal ležet se třemi zlomenými obratli v příkopě. Tam ho také našli kamarádi. „To byli kluci z práce, stejně jako já se vraceli z montáží. Byl to tím pádem pracovní úraz. Jeden člověk z podniku se pak snažil snížit mi odškodné kvůli tomu, že jsem toho zajíce neodevzdal mysliveckému sdružení. Na to byl tehdy zákon. Paní soudkyně to ale tehdy smetla ze stolu s tím, že to snad nemyslí vážně,“ líčí bizarní historku z doby těsně po úrazu.

Už není co operovat

Kamarádi převezli Vojtěcha do nemocnice v Kyjově. „Když mě našli v té příkopě, nebylo poznat, že by mi něco bylo. A jak mě nakládali za ruce a za nohy do auta, nejspíš při tom došlo k poškození míchy.“ Z Kyjova převezli Vojtěcha do nemocnice do Brna. „Když si tady prohlédli snímky, naznali, že už není co operovat. Mícha byla úplně přerušená. Rozhodli se pro takzvanou konzervativní léčbu, což se v té době běžně dělalo. Takže bez operace. Tím pádem nemám páteř srovnanou, ty tři obratle jsou křivě. Občas mi to působí bolesti. Ale nějak se to dá zvládnout.“

Čtyři sta metrů za šest měsíců

Koncem roku byl přeložen do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Tam mu vedoucí lékař otevřeně řekl, že to, že bude ještě někdy chodit, mu nikdo slíbit nedokáže. „Ale řekl mi, že když se budu snažit a budu spolupracovat, ujdu za půl roku za hodinu čtyři sta metrů. A tak jsem spolupracoval, snažil se a pracoval na sobě. Řekl jsem si, že když ujdu čtyři sta metrů, neexistuje důvod, proč bych neušel čtyři kilometry.“

Po třech čtyřech měsících pochopil, co měl vedoucí lékař na mysli. „Těch čtyři sta metrů jsem asi ušel. Chodil jsem ale pod dohledem rehabilitační terapeutky, spíš než chůze to bylo plížení. O dvou francouzských holích, s dlahami na ochrnutých nohou. Šoupání po podlaze odlehčováním pravé a levé části pánve. Chodil jsem i do schodů, ale všechno jsem to tahal rukama.“

V červnu, když končil svůj pobyt v rehabilitačním ústavu, se v Kladrubech konalo soustředění hendikepovaných sportovců. Vojtěch se zhlédl ve sportu, který se pak pro něj dle vlastních slov stal motorem do dalšího života.

Z Mutěnic do Brna

V roce 1979 se spolu s tehdejší ženou přestěhoval do Brna. „Měl jsem štěstí a podařilo se mi získat jeden z prvních bezbariérových bytů, které byly postaveny ve dvou panelácích na ulici Kosmonautů. Do té doby byly spíš tendence lidi po úrazu zavírat někam do ústavů nebo odsunovat na periferii.“ Zvlášť jednoduché to nebylo ale ani v Brně. „Vzdělání nebylo dostupné kvůli bariérovosti, pracovní uplatnění taky nic moc. Ale jak jsem se naplno věnoval sportu, stejně jsem tyhle věci moc neřešil.“

Koupil si svůj první gumový disk, kouli, později i oštěp. „Soutěžilo se hlavně na našem území, občas jsme se dostali do Polska, Maďarska nebo do východního Německa. Až před revolucí jsme se na pozvání dostali do bývalé Jugoslávie, kde jsme se setkali s tehdejší špičkou.“

Kamarádi ze zahraničí

„V roce 87 jsme v Brně pořádali maraton, na který přijeli kluci ze západního Německa. Mezi nimi i nějaký Errol Marklein.“ Spřátelili se, a když Němci odjížděli zpátky domů, prohlásil Errol, že nechá Vojtěchovi svůj vozík. „Do té doby jsem o něm vlastně vůbec neslyšel. Až později jsem se dozvěděl, že tenhle Errol, mimochodem šestinásobný paralympijský vítěz ze Soulu a držitel několika světových rekordů, neměl rád tehdejší vozíky. Tak si nechal od kamaráda zámečníka vyrobit vozík sobě na míru. Užší a s aktivnějším těžištěm. Jeho kamarádům se taky líbil. A tak vznikla firma Sopur, která v době, kdy jsem od Errola vozík dostal, už vyráběla měsíčně desítky vozíků.“

Příprava na hry

V roce 1989 zajel nový československý rekord na prvním ročníku maratonu v Heidlebergu. Výsledkem byla mimo jiné spolupráce na propagaci vozíků Sopur. „Pak mi Errol ještě dal svůj tréninkový plán, kterého se držel před hrami v Soulu, kde byl tolikrát první. Držel jsem se ho taky. A ve výsledcích jsem vyletěl hodně nahoru.“

Třebaže na následujícím mistrovství světa v holandském Asenu získal stříbro v disku a bronz v pětiboji, v roce 1992 neodjížděl do Barcelony jako favorit. „Doufal jsem, že by možná mohla vyjít bronzová příčka,“ vzpomíná Vojtěch Vašíček.

Pětiboj pod pěti kruhy

„Moje nejslabší disciplína byla koule. Hodil jsem ji na hranici svého maxima. V oštěpu to byl osobák, dvoustovku jsem zajel slušně v rámci toho, jak jsem měl natrénováno.“ Po těchto disciplínách byl průběžně sedmý. Jeho nejsilnější disciplína – disk – jej posunula na průběžné čtvrté místo. Před jízdami na patnáct set metrů věděl, že si průběžně vedoucí závodníci nevedou v této disciplíně zdaleka tak dobře jako on.

Světový rekordman

„Po odstartování vyrazil domácí Manuel Abal jakoby to byla snad jen dvoustovka. Nasadil tempo a kus nám ujel. Za ním se drželi Němec a Francouz. A pak já. Protože se začala zvětšovat mezera mezi Abalem a námi, rozhodl jsem se vydat na stíhací jízdu a za mnou se vyvezl můj kamarád z USA Kevin Sunders. Na sedmi stech metrech jsme Manuela dojeli, za námi byla již velká mezera. Přenechal jsem svoji pozici Kevinovi a trochu si za ním odpočíval. Kevin se pokusil Manuela předjet, ale ten se nenechal a opět zvýšil tempo. Věděl, že soutěží o medaile. Měl jsem výhodu, že jak Manuel, tak Kevin byli před jízdou na 1500m za mnou o 6 a 12 bodů, což dělá na patnáctistovce jednu a dvě vteřiny. Kolo před cílem jsem si řekl, že to zkusím. A v zatáčce jsem vnější, delší dráhou vyrazil, čímž jsem oba své soupeře překvapil. Dvě stě metrů před cílem jsem se dostal do vedení a poslední zatáčku jsem již projížděl ve vnitřní dráze na první pozici. V cílové rovince jsem si přejel do druhé dráhy a po očku kontroloval soupeře; Manuel mě dojížděl vnitřní dráhou, ale Kevin již trochu ztrácel. Když jsme protínali současně cílovou metu, nevěděl jsem, kdo byl první, ale měl jsem jistotu, že jak Manuel, tak Kevin zůstali bodově za mnou. Světelná tabule oznamovala, že byl vytvořen nový světový rekord. Až se rozsvítila tabule se jmény a pořadím, ukázalo se něco, v co jsem před finále ani nedoufal.“ Tak se stal Vojtěch zlatým paralympionikem se světovým rekordem.

Po Barceloně zvažoval konec. „Bylo mi třicet šest, říkal jsem si, že s těmi mnohem mladšími kluky nemá smysl poměřovat síly. Nakonec mě ještě přesvědčili, ať to zkusím, že seženeme nějaké sponzory. A tak jsem se začal připravovat na Atlantu.“ Zde se umístil na čtvrtém místě v hodu diskem a sedmý v pětiboji. „Nakonec se ukázalo, že dva závodníci, co se umístili přede mnou v disku, neměli v té kategorii vůbec co dělat. Dva roky po Atlantě byli přeloženi do kategorie s menším postižním. Nicméně, mně už nikdo medaili nevrátil.“

Zakládající člen

Když skončil s profesionální dráhou sportovce, začal se věnovat naplno propagaci vozíků. Dokonce později s kolegy založil Medicco, dodnes fungujícího prodejce kompenzačních pomůcek. „Jenže obchod nebyl mým smyslem života. Hned po revoluci jsem byl u zrodu Svazu Paraplegiků ČR a v roce 2003 vznikla jeho pobočka v Brně. Protože však záhy bylo rozhodnuto z Prahy, že nelze efektivně řídit pobočku na Moravě, byli jsme donuceni v roce 2004 spolu s paní doktorkou Frantalovou, Janou Tesařovou, Luďou Benadou a panem magistrem Lubošem Krejčím založit vlastní organizaci na pomoc lidem po úrazu míchy.“ A tak vzniklo tehdejší občanské sdružení, nyní spolek ParaCENTRUM Fenix.

Na postu předsedy spolku v průběhu času nahradil Luboše Krejčího, ve funkci setrval do roku 2015. „Objevily se zdravotní komplikace, prodělal jsem trombózu s embolií plic s následkem nefunkční více jako jedné třetiny plic, dostal jsem zákaz zatěžovat srdce. A tak jsem to přenechal mladším. Chci se věnovat rodině, vnoučatům.“

Velká rodina a návrat k víře

Osobní život Vojtěcha Vašíčka si též zaslouží zmínku. Z prvních dvou manželství má tři syny. Před deseti lety se oženil se zmíněnou doktorkou Frantalovou a vyženil tak dceru. „To je třetí a poslední pokus,“ říká s úsměvem.

„Pocházel jsem z věřící rodiny, ale sám jsem se potom od Boha odvrátil. Deset let trvalo, než jsem si přestal pokládat otázku, proč se to stalo zrovna mně. Cestu k víře jsem si znovu našel po prvním rozvodu.“ Se stávající manželkou Liou si dokonce po devítiletém civilním manželství slíbili lásku, úctu a věrnost také v kostele.

Být zodpovědný za sebe i za okolí

„Zrovna v pondělí jsem četl v úvaze Svatého otce, že člověk by měl být zodpovědný v prvé řadě za sebe a pak také za dění kolem sebe. A toho se vlastně tak nějak držím celý život. Proto jsem začal sportovat, proto jsem byl u zakládání Fenixu, proto jsem se teď dal na komunální politiku. Člověk by měl být zúčastněný a v rámci svých možností se snažit ovlivňovat dění kolem sebe,“ shrnuje svůj životní přístup. „Lidem se dějí různé věci. A je důležité se k životu umět postavit tak, aby člověk mohl být platný. I ten vozík jsem nakonec začal brát jako poslání. Díky tomu jsem měl příležitosti měnit životní podmínky hendikepovaných k lepšímu.“

Veronika Hublová pochází z Brna. „Narodila jsem se tady a vlastně i všechny školy, až na jednu, jsem odchodila zde,“ vypráví Veronika. „Chodila jsem na matematickou základku, pak jsem skončila na obchodce, kterou jsem úplně nenáviděla. To bylo období kolem revoluce, nikdo nevěděl, jak bude ekonomika vypadat, čtyři roky jsem se tam nudila.“ Po maturitě se sbalila a odjela do Anglie, kde pracovala zhruba rok jako au-pair a pomocnice v domácnosti. „Poznala jsem Londýn z takové té přistěhovalecké stránky, pracovala jsem u rodin z Nigérie, ale taky třeba z Řecka nebo z Thajska. Bylo to náročné období, ale jsem za něj ráda. Získala jsem spoustu zkušeností, naučila se anglicky.“

Zájem o psychologii

Když se vrátila do České republiky, chvíli pokračovala v hlídání dětí, pak byla přijata na humanitní studia do Prahy, předchůdce současné FHS. „Učili jsme se v budově bývalé popáleninové jednotky, v níž zemřel Jan Palach. Přednášeli nám velmi zajímaví lidé jako třeba Tomáš Halík, škola mi dala obrovský rozhled.“ Školu ale nedokončila. Během studií ji oslovila psychologie, poté složila úspěšně zkoušky na psychologii na Filozofické fakultě v Brně. „To dohromady nešlo studovat. Nicméně jsem si potom přidala ještě angličtinu, protože psychologie na mě byla příliš teoretická. A angličtina mě bavila.“ Během studií jezdila do Londýna jako průvodkyně, úspěšně dokončila psychologii i angličtinu, následně začala pracovat jako výzkumný pracovník na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, nastoupila na doktorát. „Chtěla jsem dělat klinickou psychologii, ale v době, kdy jsem dodělávala školu, ta místa prostě nebyla. Tak jsem studovala dál. Věnovala jsem se problematice schizofrenie, což bylo nesmírně zajímavé a náročné v jednom.“ V druhém ročníku doktorandského studia se jí stal osudový úraz. „Dělala jsem doktorát kombinovaně, takže jsem neměla moc peněz. Potřebovala jsem prostředky na psychoterapeutický výcvik, sháněla jsem peníze, kde se dalo. Najednou jsem měla asi pět různých činností, od dopravních psychotestů pro řidiče po jazykové korektury. Byla jsem přepracovaná.“

Asi mikrospánek

Snažila se najít lépe placenou práci, kterou našla v domě pro seniory na Vysočině. Třetí den po nástupu havarovala v autě. „Asi mikrospánek. Nejela jsem ani rychle, sotva šedesát a na nezpevněné krajnici jsem sjela do příkopu. Jenže tam rostl strom. Kdyby tam nebyl, sjela bych do příkopu a nic by se nestalo. Prostě velká smůla.“ Letos je to deset let, co je Veronika na vozíku.

Chodit už nebudu

Strávila několik měsíců na spinálním oddělení, kde si prožila dlouhé trápení s dekubitem. „To bylo vážně utrpení. Špatně mě polohovali a dekubit se prostě nehojil,“ vzpomíná Veronika. Následně nastoupila do rehabilitačního ústavu v Luži, kde strávila víc jak půl roku. „Mezi spinálkou a ústavem byla fáze, kdy jsem nevěděla, jestli budu nebo nebudu chodit. A v Luži mi došlo, že už nikdy chodit nebudu. Viděla jsem, jaký je rozdíl mezi mnou a těmi, co se zlepšovali, co třeba i začínali pomalu chodit. A pochopila jsem, že já mezi ně nepatřím,“ vzpomíná Veronika.

Závislá na ostatních

„Nelepšily se mi ruce, nohy byly úplně bez života. Neměla jsem sílu se fyzicky o sebe postarat, což pro mě bylo vůbec nejtěžší. Celý život jsem byla samostatná, aktivní, najednou jsem byla odkázaná na pomoc ostatních,“ říká k náročné životní změně. „Tak jak to líčím, to asi nezní moc pozitivně. Ale pravda je, že člověk se po úrazu dozví, jaký vlastně je. Tak jsem se dozvěděla, že se nevzdávám. Věnovala jsem se naplno tomu, abych si svou někdejší nezávislost získala zpátky.“ Všechno šlo pomalu a těžko. Veronika má lézi krční míchy, tedy jsou zasažené i ruce. Navíc má o poznání slabší pravou polovinu těla. „To mi hodně ztěžuje situaci. Dělají mi stále problémy přesuny. Stálo to hodně práce, ale podařilo se mi přesto získat svobodu nezávislého pohybu. Dnes řídím auto, naložím si sama do něj vozík, což je klíčové.“

Psychology jsem neměla ráda

Ještě když byla na spinální jednotce, začala znovu pracovat. Věnovala se jazykovým korekturám i odborné psychologické literatuře. „Věděla jsem, že potřebuji zaměstnat hlavu, tak jsem na nemocničním lůžku prostě pracovala.“ Zároveň přiznává, že v období krátce po úrazu neměla ráda psychology. „Měla jsem spíš chuť se svojí situací nezaobírat denně. Tehdy jsem měla pocit, že mě rozhovory s psychology spíše oslabovaly. Až je člověk nějak stabilizovaný, může se zabývat tím, proč se mu úraz stal a jaký měl smysl. Ale na spinálce je ještě brzo.“

Bydlet sama. A tečka

Po pobytu v rehabilitačním ústavu strávila rok na Kociánce. Chtěla být za každou cenu samostatná, a tak čekala, až jí magistrát přidělí byt. V té době se jí snažila spousta lidí bydlení o samotě rozmlouvat. „Třeba i brácha se mě ptal, co blbnu, že nemůžu bydlet sama. Ale já jsem si postavila hlavu. Věděla jsem, že pokud mám dál nějak fungovat, musí to tak být.“ Když nakonec dostala byt, pomohl jí bratr bydlení přizpůsobit jejím potřebám. Vrhla se zpátky na doktorát, později přidala ještě překladatelství angličtiny a překlady odborné literatury. Doktorát byl kombinovaný, překladatelství prezenční, hezky se jí studia doplňovala. „Dělala jsem to hlavně proto, abych byla mezi lidmi. A potřebovala jsem opět nějak zaměstnat hlavu,“ vysvětluje. Doktorát dokončila, překladatelství opustila. Časová náročnost studia a překladů se nedala spojit s povinnostmi doktorandky.

Lidí ubylo

Stejně jako velká část dalších lidí s podobnou životní zkušeností, Veronika přiznává, že jí vozík provedl čistku mezi takzvanými přáteli. Nedá dopustit na kolegy z psychoterapeutického výcviku a kolegy z psychiatrické kliniky FN Brno, méně ráda vzpomíná na některé spolužáky z psychologie. „Spousta z nich se se mnou přestala vídat, nechtěli mě potkávat. Nad tím mi zůstával rozum stát. Byli to lidé, kteří měli pomáhat ostatním, ale evidentně neměli vyřešené věci sami se sebou.“ Chování lidí se různilo. „Zažila jsem opravdu výborný přístup. A stejně tak zarážející situace, kdy mi třeba říkali, že nejlepší by bylo spáchat sebevraždu. Dokonce mi kdosi nabídl pistoli. Bylo to šílené, ale utvrdilo mě to v tom, že to nechci vzdát. Že tyhle úvahy a představy jdou mimo mě.“

Normální život

Říká, že dnes je nejspokojenější, co od úrazu byla. Pracuje pro IT firmu, jak říká, poprvé v životě v komerční sféře, coby analytička, přičemž využije svoji jazykovou výbavu. Má přítele a je šťastná. „Až nějakou dobu po nehodě mi došlo, že mi ten úraz dal směr. Nebyla jsem tehdy vůbec šťastná, nevěděla jsem, co chci dělat dál, dělala jsem spoustu věcí a nic pořádně. Ten úraz mě nasměroval. Ale jinak mám pocit, že jsem se moc nezměnila. Byla jsem taková, jaká jsem, i před úrazem. Jen jsem získala jakýsi nadhled a jiný postoj k některým věcem.“

Marek Šrůtka vyrůstal s rodiči a mladším bratrem ve vesnici Tvrdonice. Na dětství vzpomíná rád, říká, že byl prakticky pořád venku. Po základní škole se vyučil zedníkem, pak nastoupil na rok na vojnu do brněnských Řečkovic. Domů se vrátil těsně před Vánoci. Ty strávil s rodinou doma, poté vyjeli na návštěvu k babičce do Krkonoš. „Jezdíme vždycky šestadvacátého. Osmadvacátého jsme šli ráno ještě s bratrem na brusle. Odpoledne jsme jeli na lyže do Černého Dolu. V té době to byla ještě jedna poma, žádné velké středisko jak teď,“ vzpomíná Marek. Dodává, že sněhu moc nebylo, sjezdovka byla zledovatělá, desetkrát sjeli kopec a vydali se na cestu zpátky. „Řekli jsme si, že když pojedeme šusem, dojedeme až k autu. V půlce jsem ještě zastavil, najednou se to vážně sjet nedalo. A když mě brácha dojel, pustil jsem to znovu. A pak se mi to v jednom místě hodně rozjelo.“ V šeru si nevšiml koleje od traktoru a ve vysoké rychlosti najel přímo do ní. „Ztratil jsem hůlky, lyže, nevím to jistě, ale asi jsem musel letět vzduchem. Skončil jsem takových patnáct metrů od sjezdovky mezi stromy.“

Bratr si myslel, že jde o vtip

„Vůbec nic mě nebolelo, ale nemohl jsem se hýbat. A když jsem se v té chvíli bouchl do nohou, už jsem to necítil.“ K ležícímu Markovi po chvíli dorazil bratr, který nevěřil, že se skutečně stalo něco vážného. „Nejdřív jsem ho prosil, pak jsem sprostě nadával, pořád si myslel, že si dělám srandu. Až jsem začal volat nahlas o pomoc, pochopil, že si srandu asi fakt nedělám.“ Zhruba hodinu a půl čekal Marek na pomoc horské služby, která mezitím zasahovala jinde. Místní donesli Markovi teplejší oblečení a rukavice, stmívalo se a teplota rychle klesala. „Když přijeli záchranáři a nakládali mě, poprvé jsem cítil bolest v zádech. Pak mi táta říkal, že když mě táhli na saních, nohy mi bezvládně visely po stranách a rozhraboval jsem jimi sníh.“

Nejspíš úplně přerušená mícha

Marka odvezli do Černého Dolu, kde další půlhodinu čekal na sanitku. „Pak přijela, taková ta stará sanitka, jak třeba v Básnících. Řekl jsem jim, že mám na sobě pořád lyžáky, tak ať mi je sundají. Odpověděli, že je mám už dávno dole,“ vzpomíná Marek. Zdravotníci nemohli dostat Marka při jeho výšce do sanitky. Až s injekcí a pokrčenýma nohama jej nejprve převezli do nemocnice ve Vrchlabí. Z této části cesty si Marek nepamatuje vůbec nic. Vyšetření v liberecké nemocnici, kam jej převezli ještě ten večer z Vrchlabí, už absolvoval v plném vědomí. Na sál šel v jedenáct večer. Dva dny po operaci, během pobytu na jednotce intenzivní péče, Marek předstíral spánek a vyslechl si rozhovor lékařů při vizitě. „Mluvili o tom, že podle toho, co viděli, mám na devadesát pět procent zcela přerušenou míchu. Za všechno jsem si mohl sám, takže nějaké obviňování nebo vztek, to šlo mimo mě,“ dodává Marek s tím, že ani sobě nikdy nic nevyčítal. Prostě se stalo.

Domů na revers

Následovaly čtyři měsíce v nemocnici v Brně, absolvoval ještě jednu operaci páteře, v květnu byl převezen do rehabilitačního ústavu v Hrabyni. „To bylo vážně hrozné. Zatímco z nemocnice mě pouštěli na víkendy domů a normálně jsem fungoval na vozíku, tady se zhrozili, že jsem po operaci páteře, dali mi krunýř a nikam mě nepouštěli. Nemám na to dobré vzpomínky. Po pěti měsících jsem podepsal revers a šel domů.“

Tvrdá škola

„Ještě v nemocnici za mnou bylo pár lidí, kteří se ptali, co teda budu dělat dál a jestli chci zkusit sport,“ vypráví Marek. Vyzkoušel atletiku, čas od času se soustředil na mistrovství republiky v plavání, odkud se vracel i s medailemi. Nejvíc ho lákal basketbal, byť s trenérem si ze začátku užil svoje. „Půlrok jsem tak de facto přetrpěl. I když naše družstvo vyhrávalo s velkým náskokem, někdy mě nepostavil ani na posledních pět minut zápasu. Byli tam mnohem lepší hráči, ale já jsem se jim neměl jak přiblížit.“ Navíc jej začaly trápit dekubity, problémy mu působily víc jak půl roku. Několik týdnů strávil v nemocnici, kde mu osekali sedací kosti, čímž se mělo dekubitům částečně zabránit. „A když jsem se vrátil domů, zavolali mi z basketu, že pro mě mají peníze na vozík na míru. Následně jsem si pořídil i lepší civilní vozík a podsedák.“ Pak se věci náhle stočily lepším směrem. Zhruba za půl roku odjel s týmem na turnaj do Paříže, kde si ho vyhlédl cizí trenér a zeptal se, zda by neměl zájem o angažmá v Německu. „Neváhal jsem ani minutu. Nejprve jsem tam jel se vlastně jen tak ukázat, a rovnou jsme podepsali smlouvu. Zůstal jsem tam dva roky a dostal opravdu tvrdou basketbalovou školu se vším všudy.“

Dva roky prázdnin

Po dvou letech se nepohodl s trenérem a vypadalo to, že se vrátí domů. Namísto toho se ale potkal s kamarádem, který jej nalákal na angažmá na Sardinii. Marek říká, že znovu neváhal ani chvíli. „Byly to vlastně takové dva roky prázdnin. V tom týmu byla spousta cizinců, byl jsem trochu navíc, ale nechávali si mě tam, trénoval jsem s nimi, jezdil jako náhradník na zápasy.“ S kamarádem bydleli kousek od moře, když bylo hezky, viděli prý až do Afriky. Po dvou letech se klub dostal do problémů. „Rok po tom, co jsem odjel, to tam skončilo úplně. Už když jsem odjížděl, vypadalo to nahnutě,“ vzpomíná Marek.

Bolesti k nevydržení

Kromě sportovních zkušeností si přivezl z Itálie i jeden výrazný neduh. „Začal jsem tam pít. Sem tam jsem si po zápase koupil láhev a večer ji vypil. Až se ze mě na dalších šest let stal regulérní alkoholik.“ Vedle uvolněného životního stylu měly velký podíl Markovy zdravotní komplikace. Coby vozíčkář s míšní lézí mezi obratli Th12 a L1 trpí jako většina lidí s touto diagnózou fantomovými bolestmi. „Ta bolest byla kolikrát opravdu nesnesitelná a pití mi pomáhalo. Na jednu stranu mě sice nebolely nohy, ale alkohol mě ubíjel.“ Pomohlo mu, když se lékařům podařilo najít vhodné léky, které mu od bolestí ulevují. „Od chvíle, kdy jsem je začal brát, jsem neměl potřebu pít. Nohy mě nebolely, už jsem sklenku nepotřeboval. Na druhé straně, ty léky pomáhají proto, že jsou to vlastně opiáty. Takže se dá říct, že jsem šel z bláta do louže. Už nejsem alkoholik, ale tak trošku narkoman,“ dodává s nadsázkou Marek.

Marek dnes

V současnosti bydlí v Brně, kam se před nějakou dobou přestěhoval. „Byl jsem u rodičů ještě čtyři roky, když jsem se vrátil z Itálie. Pomáhali mi, starali se o mě, jim i bráchovi vděčím fakt za hodně.“ Marek je zaměstnán v Sociálním podniku Fenix, ve kterém pomáhá lidem na vozíku s výběrem inkontinenčních pomůcek. Nedávno začal s florbalem, stále hraje basketbal za brněnský tým, třebaže desetiletou reprezentační kariéru už před časem pověsil na hřebík. Spoluhráči z týmu mu neřeknou jinak než „Tvrdonické kladivo“. „Pořád mě to baví. Sport mi pomáhá, abych nezlenivěl. Aspoň teda ne ještě víc, než teď jsem,“ uzavírá s úsměvem Marek.

Původně se vyučil automechanikem, následně si dodělal maturitu, v jedenadvaceti odcestoval do Anglie. „Pohádal jsem se tehdy s mamkou a tak trochu na truc jsem tři dny na to odjel,“ říká se smíchem. V hrabství Kent, jižní části Velké Británie, pracoval na farmě, kde se staral o dostihové koně. S těmi měl zkušenosti z dřívějška, jeho děda dva také choval. „Nebylo to tak, že by se mi tím splnil nějaký sen, že bych tím žil, ale nebylo to pro mě nic cizího a líbilo se mi, jak se tam chovali k vysloužilým závodním koním.“ Pobyt na ostrovech si užíval, třebaže coby němčinář absolvoval od začátku krušné chvilky. „Odjel jsem tam s tím, že jsem uměl říct ‚I don’t speak English‘, a to bylo všechno. Nicméně, byl jsem tam sám, a tak mi nezbylo, než makat a učit se,“ vzpomíná. „O víkendech jsem se snažil objíždět hrady a zámky, těch tam bylo strašně moc. Blízko jsem měl kamaráda, přes kterého jsem se tam dostal. Takže program vždycky byl. Taky jsem to měl hodinku autem k moři, hodinku do Londýna a bylo to skvělý.“

Práce rukama

Po dvou letech se vrátil domů. „Já jsem Moravák tělem i duší, věděl jsem, že tam nechci zůstat napořád.“ Půl roku pracoval v lovosické chemičce, pak vzal místo v rozjíždějící se firmě svého kamaráda. „To byla taková ta opravdová práce rukama. Lezli jsme po panelácích a opravovali balkony a lodžie. A tam jsem byl až do doby, než jsem se rozsekal na motorce.“

Rodina, kamarádi. A já

„Můžu si za to sám,“ říká k úrazu. „Jel jsem rychle v místě, které jsem dobře znal, ale na půjčené motorce, což sehrálo svoji roli. Moc si toho nepamatuju. Jenom vím, že ta motorka tahala jako ďábel.“ Čtyři měsíce strávil v nemocnici, pak strávil skoro osm měsíců v Košumberku. Nevzpomíná si, že by zásadní životní změnu snášel špatně. „Myslím, že jsem to celkem zvládal. Nikdy jsem se nijak nelitoval, nebrečel jsem nad sebou. Mám skvělou rodinu a super kamarády. Ale taky o mně, je to jedno k druhému. Ono je to vždycky hodně o člověku. Kdybych nechtěl být v pohodě já, ostatní neudělají nic.“ Na své okolí nedá dopustit. „Mám rád černý humor, moji kamarádi taky. Je to výborná synergie.“ Třebaže mu motorsport obrátil život vzhůru nohama, ani na něj nezanevřel. Stále ho motorky baví a zajímají.

Kdo chce, hledá způsoby

„Spoustu věcí jsem nevěděl a všechno jsem se musel učit postupně. Já i bratr, který se od začátku nabídl, že se o mě bude starat. Nějak jsme to nechávali plout a ono se to časem nabalovalo,“ říká k tomu, jak se sžíval s vozíkem. „Kdyby mi někdo na začátku řekl, že jednou budu hrát rugby nebo řídit auto, poklepal bych si na čelo. Ale ono to šlo, jak jsem časem zjistil. A tak, když jsem chtěl něco dělat, hledal jsem způsoby, jak to budu moct dělat. Ne důvody, proč to nepůjde.“

Bez ohledu na bariéry

Zhruba rok po úrazu se začal aktivně vracet do zaměstnání. „Dělal jsem toho po víc. Pár let finance, ve volném čase jsem účinkoval na preventivních besedách Besip. Kamarád mě pak chvíli lámal, ať nastoupím k nim do firmy. Líbila se mi tam myšlenka, tak jsem se po nějaké době zlomit nechal a nastoupil jsem.“ A tak pracuje od roku 2014 ve společnosti Optimal-Energy.cz, kde v rámci programu Modrozelená úsporám hledá způsoby, jak svým klientům šetřit peníze za energie. Coby poradce je často na cestách, jezdí za svými klienty, nezřídka se musí vydávat do bariérových prostor. „Už v dobách, kdy jsem dělal finance, jsem se naučil na to nebrat ohledy. Kdybych se omezoval bariérami, nemohl bych tu práci dělat. Mám s sebou někoho, kdo mi pomůže. Klientům se vždycky přizpůsobuji já.“ Práce ho baví, dává mu smysl, jako velké plus bere možnosti dalšího vzdělávání. V současné době pracuje na svém titulu MBA.

Jít dopředu

„Chci na sobě pracovat, jít dopředu, mám spoustu cílů, kterých chci dosáhnout. Jsem přece v produktivním věku, tak je potřeba na sobě makat,“ vysvětluje. A s úsměvem odkazuje na své životní motto. „Nepřežil jsem přece proto, abych měl smůlu.“

Život Radka Procházky se otočil o 180 stupňů v roce 1994. Tehdy jej v Praze na ulici srazil autem italský řidič. „Co bylo chvíli předtím a samotnou nehodu si nepamatuju. Tam je tma. Vím jen, že jel nepřiměřenou rychlostí. Probudil jsem se až o dva měsíce později v nemocnici. Všude jsem měl obvazy, trup v krunýři, na hlavě železnou obruč, nemohl jsem se ani hnout. A vlastně jsem to ani nedokázal.“ Radkovi bylo osm. Říká, že tehdejší situaci, kdy ležel paralyzovaný na lůžku na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, bral jako „bojovku“. „Chápal jsem to tak, že musím něco vydržet, abych se posunul dál. Takhle mi to vlastně i potom vštěpovali.“ Podmínky byly pro malého kluka i pro jeho rodinu drsné. „Mám úraz mezi obratli C1 a C2. Je nás hrozně málo, co jsme tuhle diagnózu přežili. Ve skutečnosti se od začátku počítalo s tím, že umřu. Od mámy jsem se až po nějaké době dozvěděl, že ji donutili podepsat papír, kde souhlasila s dárcovstvím mých orgánů. Když jsem po půl roce začal hýbat levou rukou, řekli jí, že je to poslední křeč a že umírám.“ Z počátku neuměl Radek ani sám dýchat, musel se znovu učit to, co je pro ostatní nevědomá samozřejmost. Dodnes používá v noci dýchací přístroj, kapacita jeho plic je dva a půl litru, což je na dospělého muže velmi málo.

Od přírody soutěživý tip

Radek v nemocnici oslavil ještě i deváté narozeniny. Po propuštění z ARO nastoupil na spinální jednotku do Košumberku, kde strávil ještě další rok. Po pobytu na spinální jednotce se vrátil do školy. Absolvoval běžnou docházku. „Učení mě vždycky bavilo, takže známky byly v pohodě, ale pozorovat ostatní děti a vidět, jak mohou běhat, sportovat, pohybovat se a vlastně bez větších obtíží dělat cokoliv pro mě bylo trochu demotivující.“ Od přírody soutěživý Radek začal hrát šachy. A stejně staré i starší spolužáky porážel. „Hra mi částečně dávala zpátky tu ztracenou sebedůvěru. Těšilo mě, že dokážu být v něčem dobrý a vyrovnat se vrstevníkům.“

Všechno zlé je pro něco dobré

Manželství Radkových rodičů se rozpadlo. Radkova matka se začala po úrazu naplno věnovat péči o syna, Radkův otec začal vyhledávat společnost jiných žen. Po rozvodu se s matkou přestěhovali do Kladna, kde Radek odchodil druhý stupeň základní školy. Zatímco rostl, absolvoval nespočet operací. Zákroky si vyžádaly kyčle a kolena. „Křivily se mi nohy. Abych mohl chodit, museli do mě často řezat a nohy mi srovnávat.“ Všechno zlé je pro něco dobré, což platí i pro Radka. V rámci pooperačních procedur se v roce 2001 vrátil zpět do Košumberku, kde objevil svět sportu hendikepovaných. Začal hrát bocciu. A jako kdysi v šachách, začal začátečník Radek porážet kamarády, kteří hráli bocciu mnohem déle. Přihlásil se na první závody, ve čtvrtfinále prohrál s mistrem republiky, celkově skončil pátý. „Konečně jsem mohl být v něčem dobrej. Motivovalo mě to, abych se někam posouval.“ O dva roky později se stal mistrem republiky, začal reprezentovat na mezinárodní úrovni. Jeho největší individuální úspěch je výhra na mistrovství Evropy. Čtvrtý skončil na mistrovství světa, šestý na Paralympiádě v Londýně. Stříbrné a bronzové medaile přivezl z turnajů ze soutěže párů.

Velkou oporou je mi manželka

Díky boccie poznal i stávající manželku Veroniku, dříve národní rozhodčí. Seznámili se v roce 2008, krátce předtím, než Radek odjel na svoji první Paralympiádu. Radek poté ke sportu přidal studium ekonomie. „Zároveň jsem chodil do práce. Bylo toho asi moc, podepsalo se mi to na zdraví, v roce 2014 jsem skončil v nemocnici v umělém spánku. A zase říkali, že umírám. Naštěstí jsem se setkal s jedním plicním odborníkem, který mi doporučil jeden přístroj. Díky tomu a díky pohybu jsem zhubnul pětadvacet kilo a relativně jsem se vyléčil.“ Po celou dobu mu byla oporou manželka Veronika. Před rokem a půl se manželům Procházkovým narodil syn Tomáš. „Vždycky jsem se snažil na sobě makat a posouvat se dál, ale oni jsou mým opravdovým hnacím motorem.“

Restartovat tělo a dobít baterky

Kvůli zdravotním komplikacím před pár lety ukončil Radek sportovní kariéru, dnes se ke sportu vrací. Trénuje boccisty, rád by začal opět reprezentovat. Jeho zdravotní stav bude už vždycky komplikovaný, čas od času musí absolvovat delší pobyt v některém z rehabilitačních ústavů a jak sám říká – restartovat tělo a dobít baterky. I tento životní příběh vznikal po telefonu, během Radkova pobytu v Kladrubech. Nestěžuje si. Bere to jako nutnost k tomu, aby mohl dělat, co má rád. Letos mu k jeho dosavadní motivaci být v něčem dobrý a být tu pro rodinu přibude další hnací motor. Manželka Veronika je totiž podruhé těhotná.

Martě Pantůčkové se poprvé obrátil život vzhůru nohama v jednadvaceti letech. Lékaři diagnostikovali mamince tehdy tříletého syna Jakuba rakovinu mízních uzlin. „Začalo to na krku. Když jsem si šla pro výsledky histologie po odstranění uzliny na ORL, řekl mi lékař, že je to nějaký zánět a poslal mě s tím na Žluťák. Samozřejmě jsem mu hned odpověděla, že se zánětem se na Žluťák nechodí.“ Psal se rok 89, těsně před Sametovou revolucí, přístup k pacientům byl jiný než dnes a diagnóza tohoto druhu se naplno neříkala. Informovanost byla téměř nijaká. „Rozlepila jsem si tehdy doma obálku a diagnózu si přeložila ve slovníku cizích slov. Jednalo se o maligní nádorové onemocnění lymfatických uzlin. Za týden mě čekala hospitalizace a já si myslela, že už se domů nevrátím. Když jsem odcházela z domu, loučila jsem se se synem a ve dveřích řekla manželovi, ať najde Kubovi hodnou maminku.“

Navzdory diagnóze šance na vyléčení

Marta narazila v nemocnici na lékaře, kterému dle vlastních slov vděčí za život. „Byl mladý, nedlouho po škole, velmi energický a velmi pozitivní. Chtěla jsem původně odmítnout léčbu, dokud nebudu vědět, co mi je, co mě čeká a jaké jsou prognózy. Tento doktor mi vše ochotně zodpověděl a já začala bojovat. Největší motivací mi byl můj syn“ vypráví Marta. Začala podstupovat silné chemoterapie, k nimž po nějaké době přibylo ještě ozařování. Uvěřila tomu, že se vyléčí, třebaže její rakovina byla ve třetím stádiu. Škála pro hodnocení závažnosti onkologického onemocnění je přitom čtyřstupňová. V počátečním období léčby se Marta musela vyrovnat s další těžkou ránou. Po nástupu na Žlutý kopec zjistila, že je ve druhém měsíci těhotenství. „Moc jsem si přála holčičku. Ale léčba bohužel nemohla počkat. Neměla jsem možnost volby. Hodně, hodně let jsem o tom nedokázala mluvit.“

Tvoření jako terapie

Hned s první hospitalizací se Marta, odjakživa tvořivě založená, upnula ke kreslení a malování. „Hrozně mi to pomáhalo. Původně jsem si malovala jenom tak pro sebe, pak pro kamarády a známé. A pak mě napadlo nabídnout obrázky na Vánoce na Zelném trhu.“ Během jednoho z odpolední, kdy Marta prodávala své obrázky, navštívil trhy i její ošetřující lékař. „Stála jsem tam v mrazu, v době, kdy bych správně měla mít klidový režim a v žádném případě jsem nesměla nachladnout. Najednou jsem na sobě cítila něčí pohled, podívala jsem se tím směrem. A tam stál v hloučku můj oblíbený pan doktor a nevěřícně kroutil hlavou,“ směje se Marta.

V jednom kole

Zhruba po roce Marta ukončila onkologickou léčbu a velmi rychle se vracela zpět do života. Zřídila si vlastní realitní kancelář, čímž se naplno živila příštích sedmnáct let. „Bylo to značně stresové období, plné schůzek, termínů, smluv a hypoték, ale hrozně mě to bavilo. Jsem právě ten druh člověka, kterého časová tíseň žene kupředu a motivuje k výkonům.“ Možná to byl právě stres a uspěchaný životní styl, které stály za dalším životním zlomem. V roce 2003 se Martě postupně začala zhoršovat chůze.

Od berlí k vozíku

Znovu ji čekal kolotoč lékařských vyšetření. „Dlouho nemohli zjistit, co mi přesně je. Situace se zhoršovala, tak jsem začala docházet na rehabilitační cvičení. Můj tehdejší neurolog mi tvrdil, že mi nemůže cvičení pomoct, protože jsou to nervy, nikoliv svaly, co mi působí potíže. Ale ono mi pomáhalo. Tak jsem na něj nebrala ohled a trávila vždycky čtvrt roku na rehabilitaci v Kladrubech, protože pokroky po rehabilitacích byly znatelné,“ vzpomíná Marta. Třebaže se díky cvičení cítila lépe, nadále docházelo ke zhoršování chůze. „Postupovalo to pozvolna a skokově zároveň. Nejdřív jsem jenom špatně chodila, pak už jsem neudělala krok bez berlí. To se psal rok 2012. Když už bylo jasné, že mi nezbývá, než sednout na vozík, objednala jsem si ještě za vlastní peníze neskutečně drahé karbonové ortézy do bot ve víře, že budu moct chodit dál. Bránila jsem se zuby nehty tomu, že bych neměla chodit.“ Nakonec se musela vzdát.

Žila jsem možná příliš rychle

Marta dnes přiznává, že se nějakou dobu za vozík styděla. Nechtěla mezi lidi, raději zůstávala doma. K návratu do společnosti jí pomohli přátelé. Jako spousta dalších lidí s podobným osudem přiznává, že o řadu zdánlivých kamarádů také přišla. „Ten vozík mi provedl slušnou čistku. Ale jsem ráda. Zůstali ti, kteří za to stáli,“ říká s úsměvem. „Když nad tím zpětně přemýšlím, uvědomuji si, že jsem vždycky žila strašně rychle. V osmnácti se mi narodil syn, chvíli nato jsem spěchala do práce. Rakovina uzlin v tak nízkém věku měla být podle mě varováním, abych se zklidnila. A já neposlechla. Zase jsem se někam hnala. A tak holt musela přijít další facka, abych si už dala říct.“ Svoji nemoc dnes bere jako dar. Stejně tak s ní spjaté ochrnutí spodních končetin. Martina míšní léze je totiž následkem ozařování, které v mládí podstupovala. „Několik lidí se mě ptalo, proč jsem svoje doktory nežalovala. Že ze mě udělali mrzáka. A já se ptala, jak bych mohla? Vždyť mi tou léčbou zachránili můj život.“ Uvědomuje si, že nebýt lékařů, nevychovala by syna Jakuba, ani by neviděla vyrůstat svá vnoučata, Jakubovy děti. „Nikdy jsem se neptala, proč zrovna já. Snažila jsem se přijít na to, proč se mi stalo, co se mi stalo a co mi tím chce život říct. Je to daň za to, že jsem přežila. To mi kdysi řekl jeden lékař. A tak to také beru.“ Marta má ještě jednu, pro okolí neviditelnou, zdravotní komplikaci. Trpí vzácným onemocněním, poruchou vstřebávání živin, která se též dostavila jako následek někdejší drastické onkologické léčby. I s tou se však naučila žít. „Doopravdy mi lékaři zachránili život dvakrát. Poprvé na Žluťáku, podruhé v Bohunicích, když přišli na to, co vězí za mými problémy se zažíváním. Než jsem podstoupila operaci, vážila jsem čtyřicet čtyři kilo a mohla jsem jenom cucat bonbony. Spoustu věcí dnes jíst nemůžu, mám přísnou dietu, ale pořád je to obrovský pokrok oproti tomu, co jsem zažívala dřív. Jsem jim za to vděčná.“

Sklenice vždy z půlky plná

Marta je optimistka každým coulem. A snaží se žít naplno. Když ještě mohla chodit, dělala závodně curling. Na vozíku pak hledala možnosti pohybu, střílela z luku, dělala atletiku, jezdí na koni, pravidelně se účastní módních přehlídek, kde vystupuje v roli modelky. Od roku 2009 se věnuje výrobě cínovaných šperků, ráda fotí. Posledních několik měsíců je součástí týmu projektu HandMedia, který mapuje bezbariérové veřejné prostory a přibližuje je tak ještě více vozíčkářům. „Dlouhodobě se snažím o integraci vozíčkářů. Moc bych si přála, aby nás chodící brali normálně. Chceme žít stejné životy. Navzdory omezením, která máme.“ Vozík dnes bere jako svoji součást, říká, že k ní patří. Bezbariérovost je stále častějším tématem, podmínky lidí se sníženou mobilitou se zlepšují, proto říká, že pro ni nepředstavuje velkou překážku. „Bariéra není schodek. Bariéry jsou především v naší hlavě,“ dodává.

Janu Vočkovi se změnil život během posledních prázdnin po základní škole. Na dětském táboře skočil po hlavě do vody. „Ležel jsem asi tři minuty ve vodě. Kolem mě bylo spoustu kamarádů, ale nikdo si mě nevšímal, všichni si mysleli, že se potápím,“ vypráví Jan. „Během té doby, co jsem ležel pod vodou, mi někdo vzal hlavu, zvedl ji nad hladinu a řekl mi, ať si nedělám srandu. A vrátil mě zpátky. Až pak někomu došlo, že si asi srandu nedělám.“ Kamarádi vytáhli Jana na břeh. Žádali jej, ať hýbe rukama a nohama. To však nešlo. „Po nárazu mi zabrnělo v páteři a když mě položili vedle vody, položil jsem si ruce nad hlavu. A to bylo všechno, co jsem dokázal. Nohama jsem už nepohnul.“ Bezprostředně po úrazu Janovi nic nedocházelo. Střídavě upadal do bezvědomí, kamarádi se jej snažili přimět, aby komunikoval až do doby, kdy přijela záchranka. „Ještě ani dnes si neumím zodpovědět, proč jsem to udělal. Nebyl jsem na tom táboře poprvé, na tom samém místě jsem se koupal i rok předtím. Znal jsem to tam. Nevím, co mě to napadlo. Pár nocí jsem si kvůli tomu probrečel.“

Horečky a Kladruby

Nejbližší nemocnice byla v Českém Krumlově. „Tam ale řekli, že se mnou nic neudělají, tak mě poslali rovnou do Českých Budějovic,“ vzpomíná Jan. Pravděpodobnost, že přežije složitou operaci poraněné míchy mezi pátým a šestým obratlem byla čtyřprocentní. Ani když navzdory statistikám operaci zvládl, neměl vyhráno. Objevily se komplikace v podobě vysokých horeček. „A tak jsem strávil měsíc na kojeneckém. Starali se tam o mě fakt jako o mimino a bylo to úplně skvělý. No, a pak následovalo šest nejhorších měsíců mého života v rehabilitačním ústavu v Kladrubech,“ vypráví. Nad zážitky z Kladrub se příliš pozastavovat nechce. „Je to na dlouhé povídání, zažil jsem tam fakt hodně špatných věcí. Od šikany po špatnou péči. Ale na druhou stranu jsem tam neuvěřitelně dospěl.“ Podobně jako ostatní s podobnou zkušeností, i Jan přiznává, že mu pomohla společnost dalších lidí po úrazu. „Ujišťovali mě, že i když to teď bude těžší než dřív, život nekončí. Tak jsem pracoval na tom, abych tomu věřil.“

Co dál

Jan měl jít původně po základní škole na truhlařinu. To bylo po úraze nemyslitelné. Rodiče si přáli, abych měl vzdělání, a tak hledali možnosti. Nabízely se dvě – Jedličkův ústav v Praze anebo Kociánka v Brně. Jan si vybral Kociánku, kde se díky dobrému prospěchu a slušnému přijímacímu výsledku dostal na obchodní akademii. Díky studiu ve společnosti lidí se zdravotním problémem se ještě víc smířil sám se sebou. „Uvědomil jsem si, že mám pořád ještě docela štěstí. Chodili se mnou do školy třeba i lidi, kteří věděli, že jim zbývá nanejvýš pět let. Ochabovaly jim svaly a nedalo se proti tomu nic dělat. Přitom si za to nemohli.“ Obchodní akademii zdárně dokončil a v Brně už zůstal. „Moje rodina je z jižních Čech, bydlí tři sta kilometrů od Brna. Docela jsem se od nich odstřihl, ale v tu chvíli pro mě byla velmi důležitá svoboda. Možnost žít sám.“ Zároveň si našel první zaměstnání. Byť o počítačích nevěděl ze začátku vůbec nic, začal pracovat v call centru coby technická podpora. Pokud zákazník zavolal, že mu nefunguje internet, snažil se přijít na to, kde je chyba. „To jsem se musel všechno naučit. Stejně jako komunikovat s lidmi. Ale opět mi to dalo strašně moc.“ Následně pracoval čtyři roky jako účetní ve firmě specializující se na doplňky v oblasti gastronomie. Pak vzal pozici PR managera a správu webových stránek v Lize vozíčkářů. Na rekondičním pobytu na Březejci se blíže seznámil s Michalem Odstrčilem, ředitelem ParaCENTRA Fenix. „V té době jsem si zrovna říkal, že bych potřeboval změnu, ale zároveň se mi líbilo, že dělám práci, co mi dává smysl. A tak jsem se ocitl zde,“ vysvětluje Jan.

Svatba na nádraží

Dnes pracuje jednak na pozici PR organizace, jednak jako instruktor soběstačnosti. Sám říká, že až na občasné zdravotní komplikace je spokojený. Léta má vztah s přítelkyní Monikou, s níž se seznámil u kamarádky, která bydlí ve stejném domě. „Nechoval jsem se k ní vždycky nejlíp, ale jsem strašně rád, že se mnou měla trpělivost a vydržela to. Je to úžasný člověk, hrozně silný, moc si jí vážím,“ říká Jan. Ani ne měsíc zpátky požádal Moniku o ruku. Souhlasila. „Svatba by měla proběhnout příští rok. Jen ještě nevíme kdy a nevíme jak. Mám rád vlaky, moc by se mi líbilo dojet na místo, říct si ano a jet zpátky. Měli jsme víc nápadů a na tomhle jsme se shodli. Ale možná to uděláme úplně jinak,“ usmívá se Jan.

Pro Jaroslava Náhlíka byl zlomový poslední prázdninový den roku 2001. „Dlouho předtím jsme se s kamarády domluvili, že ten den půjdeme na diskotéku. Celé prázdniny jsme pracovali v betonárně, abychom si našetřili peníze a akce stála za to,“ říká Jaroslav. Bylo domluveno, že celou partu kamarádů na diskotéku odveze maminka jeho tehdejší přítelkyně. „Jenže na poslední chvíli řekla, že nemůže. Bylo to právě v den diskotéky. Moje tehdejší přítelkyně nakonec sehnala náhradní odvoz. Řidič byl takový namyšlený floutek. Věděli jsme to o něm a neměli jsme ho rádi,“ vzpomíná Jaroslav. Na diskotéku se ale těšili celé prázdniny, nechtěli, aby plán kvůli drobnosti ztroskotal. A tak na náhradní řešení kývli.

Pozor, to vyhazuje

„Vyjeli jsme v osm hodin od nás z Nové vsi a v osm patnáct, asi jen čtyři kilometry od vesnice, jsme havarovali. Díval jsem se tehdy z okna, byl jsem myšlenkami jinde, vůbec jsem nevěnoval pozornost tomu, co se v autě děje. Až najednou v zatáčce kamarád vedle mě zakřičel „pozor, tady to vyhazuje!“. V tu chvíli jsem začal dávat pozor, ale už bylo pozdě. Nestihl jsem se jakkoliv chytit nebo zapřít nohama,“ vysvětluje Jaroslav. Škoda 120 vletěla ve vysoké rychlosti do rizikového úseku, v němž se auto vzneslo do vzduchu. „Následovala pravotočivá zatáčka, takže řidič ve vzduchu stočil kola doprava. Když jsme dopadli zpátky na silnici, vyhodilo nás to do pravého příkopu, kde jsme přerazili jabloň. Ta nás vyhodila do levého příkopu, kde jsme přerazili další strom a následujících sedmdesát metrů jsme se kutáleli,“ líčí Jaroslav. Ve staré škodovce chyběly pásy na zadních sedadlech, spolujezdci nebyli připoutaní.

Šok, bolest žádná

„Když se otáčí auto, připadá si člověk jak hadr v pračce. Kamarádi se stihli chytit, já si během první otáčky prorazil hlavu o jištění pásu u řidiče. Chyběla tam taková plastová krytka a ten šroub mi udělal díru do lebky. O chvíli později jsem vyletěl otevřeným okýnkem ven a přerazil si záda o střechu,“ vypráví. Dopadl vedle škodovky, která se naštěstí právě v ten moment přestala kutálet. Jinak by dopadla na něj. I tak je výčet zranění, který Jaroslav při autonehodě utržil, dlouhý. Kromě proražené lebky měl zlomená čtyři žebra a dva obratle, protrženou slezinu, utržené víčko a část ucha. „Nejdřív jsem necítil žádnou bolest. Posadil jsem se, přišli ke mně moji kamarádi. Přítelkyně mi říkala, že mám dotrhaný obličej a hrozně mi teče krev. Sáhl jsem si na ránu a zjistil, že do díry v hlavě strčím dva prsty. To byl velký šok. Hned další jsem zažil, když jsem se chtěl postavit a nešlo to,“ vypráví Jaroslav. Kamarádi zavolali sanitku, přijela asi za půl hodiny. V místě, kde k nehodě došlo, nemohla přistát ani helikoptéra. „Zatím mě pořád nic nebolelo. V sanitce jsou různé lesklé lišty a já se snažil v některé z nich zahlédnout, jak vypadá můj obličej. Ale neviděl jsem nic.“

Ten mladej to asi nedá

„Když jsme přijeli do Brna, začal ustupovat původní šok a já pocítil hroznou bolest v zádech. Když mě vytahovali ze sanitky a přišli se na mě podívat dva doktoři. Viděli díru v hlavě, všude spoustu krve. Jeden z nich prohlásil „ten mladej to asi nedá“. To byl hned další šok,“ vzpomíná. Protože utrpěl otřes mozku, nemohli lékaři dát Jaroslavovi narkózu. Přišívání utrženého ucha i očního víčka si tedy prožil se vším všudy. Jakmile odezněl otřes mozku, následovaly dvě operace. Při jedné doktoři zpevnili zlomené obratle dvěma železnými destičkami. Při druhé provedli operaci z levé strany mezi žebry, aby nemuseli páteř operovat přes hrudník. „To mi museli zkolabovat levou plíci. Probudil jsem se po operaci na jednotce intenzivní péče 11. září, ten den, co teroristé shodili Dvojčata. Měl jsem hlavu omotanou obvazem, trčely ze mě dvě hadice, šrámy všude,“ líčí pocity po narkóze. Významný okamžik pro Jaroslava ten den představovala návštěva rodiny. „Viděl jsem brečet svého tátu, což jsem nikdy předtím neviděl. Vedle něj máma a sestra, obě sesypané. Tehdy jsem se rozhodl, že na sobě začnu makat. Když budu co nejvíc soběstačný, pomůže to i jim.“ V té době věřil, že všechno bude znovu dobré, protože podle lékařů nebyla mícha přerušená. Nakonec se ukázalo, že Jaroslav měl silný útlak míchy a v jeho důsledku došlo k ochrnutí obou spodních končetin.

Prostě se stalo

V rehabilitačním ústavu došel k dalšímu zásadnímu rozhodnutí. „Sváděl jsem se sebou trošku boj, abych nehledal viníka. Pak jsem tam viděl jednoho kluka, motorkáře. Vjel do zatáčky, kde se právě opravovala silnice. Před i za zatáčkou bylo upozornění, ale on na ně nedbal a ve vysoké rychlosti mu kolo uklouzlo na štěrku. Obviňoval všechny kolem sebe, nepřiznal si, že si za to mohl sám. Řekl jsem si, že s takovými lidmi se ani nebudu stýkat, že půjdu úplně jiným směrem. Neobviňoval jsem ani sebe, ani ostatní. Prostě se stalo.“

Jaroslav dnes

Po ukončení pobytu v rehabilitačním ústavu musel Jaroslav změnit školu. Do té doby se učil automechanikem. Jakmile bylo jasné, že bude na vozíku, nemohl v profesi pokračovat. Vybral si jinou střední školu. „Pak si mě vyhlédli ve Fenixu. Nejdříve na poloviční úvazek, pak na celý.“ Pracuje jako logistik, vypracovává rozpisy cvičení a jízd, působí jako instruktor fitness a instruktor soběstačnosti. Předává ostatním lidem se stejným osudem zkušenosti a snaží se je přimět, aby spoléhali co nejvíc sami na sebe. „Sebelítostí člověk ničeho nedosáhne, každý se musí dívat vpřed, snažit se a makat,“ říká. Ve Fenixu se potkal se svojí nynější manželkou Kristýnou, vedoucí fyzioterapeutkou. Říká, že by na svém životě nic neměnil.

Miroslav Klimeš býval aktivním otcem dvou malých dětí. Spolu s manželkou Hanou žili v rodinném domku. Také z pracovního hlediska se mu dařilo, míval truhlářskou firmu, zaměstnával pět lidí. Všechno se změnilo v roce 2007. Miroslav na Nový rok skočil u kamaráda doma po hlavě do bazénu. „Špatně jsem ten bazén odhadnul. Bylo v něm dost vody, ale já si myslel, že je hlubší,“ vzpomíná Miroslav. Třebaže se praštil hlavou o dno a poškodil si míchu, zůstal bezprostředně po úrazu při vědomí. „Necítil jsem ruce a nohy, nemohl jsem zvednout hlavu nad hladinu. Říkal jsem si, že musím být v klidu, aby mi nedošel kyslík. Tak jsem zavřel oči a čekal jsem, až si mě někdo všimne,” líčí Miroslav. Kamarádi si naštěstí všimli včas, že se Miroslav nehýbe a vytáhli jej ven. Na to už si Miroslav nevzpomíná.

Nejhorší bylo odloučení od rodiny

Následující tři měsíce strávil Miroslav na spinálním oddělení. „Museli jsme počkat, než se uvolní místo. A pak jsem dalších osm měsíců intenzivně rehabilitoval v Luži. Tam mě postupně dávali dohromady,“ říká. Dodává, že na rehabilitaci nebylo nejhorší uvědomovat si, že už nikdy nebude chodit, nejvíce mu chyběla rodina. „Hrozně jsem je postrádal. Když to šlo, jezdili za mnou alespoň jednou týdně, občas jsem dostával propustku a jezdil já za nimi. Ale bylo to jiné než bydlet pohromadě a vidět se každý den,“ vypráví. Spolu s pobytem na spinálním oddělení se nakonec vrátil domů téměř po roce. Zatímco Miroslav intenzivně rehabilitoval, manželka Hanka přeměnila dům, v kterém do té doby bydleli, na bezbariérové bydlení. „Zvládla to všechno sama. Díky ní jsem se mohl vrátit domů,“ říká Miroslav a ve tváři se mu zračí respekt a vděk. Dům rodiny Klimešových byl naštěstí dobře situovaný a postavený tak, že šel snadno přizpůsobit novým potřebám. Miroslav musel po úrazu prodat firmu, jako kvadruplegik se k truhlařině vrátit nemohl. “Původně jsem si myslel, že to půjde, ale nakonec jsem byl rád, když jsem dokázal zvednout ruku takhle před pusu. Ještě dneska toho zvládnu bez pomoci jen hrozně málo. O práci nemohla být ani řeč.”

Optimista

Když vypráví svůj příběh, většinu času se usmívá, slova nachází snadno, vypráví uvolněně. Tvrdí, že si nikdy nestěžoval. „Samozřejmě mi to ze začátku vadilo. Ale pak jsem v Luži potkal další vozíčkáře, vlastně úplně poprvé jsem mluvil s někým, kdo měl po úrazu páteře. Dřív jsem věděl, že vozíčkáři existují, ale že bych někoho znal osobně a věděl, co se mu stalo, to ne,” vzpomíná. Říká, že po kontaktu s rodinou byl nejvíc vděčný za zkušenosti lidí, kteří byli na vozíku delší dobu. “Ostatní lidé v Luži mi řekli, že se to dá vždycky nějak zvládnout. A já nakonec zjistil, že se to fakt vždycky nějak zvládnout dá. I když pořád potřebuji něčí pomoc,” vysvětluje. Lítostivý tón nebo snad vztek v jeho hlasu nezaznamenáte. Zato radost ano. „Tu mám pokaždé, když se mi něco daří. Když mi něco jde a můžu to udělat sám,“ vypráví. A obzvlášť se rozzáří, když mluví o manželce a dětech. Zdá se být úplně smířený s tím, že věci jsou tak, jak jsou. “Většinou je to v pohodě. Ale to je lidmi, co mám kolem sebe. Vždycky jsem měl manželku a děti. Hodně mi pomohli vozíčkáři a pracovníci v Luži, taky ve Fenixu. Kdybych tyhle lidi neměl, nikdy bych se s úrazem tak snadno nesmířil,” přiznává a znovu je znát, jak je vděčný. “Mám sice nějaké dekubity, ale snažím se šetřit. Protože musím. Ale jen tolik, co musím. Jinak chci být hlavně s lidmi a něco dělat. Kdybych měl pořád jen ležet… v té posteli je to hrozně dlouhý,” říká. Miroslavova sklenice je opravdu vždycky z půlky plná. Býval takový i před úrazem? Poprvé za rozhovor zaváhá. „To nevím, možná. Asi jo. Zeptej se někoho, kdo mě znal i předtím,“ dodává a opět se usmívá.

Před úrazem pracoval tehdy ještě třiadvacetiletý Ladislav Loebe jako vyhazovač v nočním podniku. „Žil jsem možná trochu divoce. Hodně času jsem věnoval sportu a rád jsem jezdil rychle v autě“, popisuje svůj život před úrazem. Rychlá jízda v autě, jedna z Ladislavových velkých vášní, mu však obrátila život naruby. V roce 1999 měl Ladislav vážnou autonehodu, následkem které se ocitl na invalidním vozíku. „Jel jsem sám, neměl jsem bezpečnostní pás a podle toho to tak dopadlo“, dodává.

Mohl jsem přemýšlet a vymýšlet co dál

Po úraze následoval šok a dlouhodobá rekonvalescence – šest měsíců v brněnské Úrazové nemocnici a další tři měsíce v rehabilitačním ústavu Luže. Po propuštění z rehabilitačního ústavu se Ladislav vrátil do reality každodenního života, tentokrát však s diagnózou kvadruplegie. „Asi rok jsem se dával psychicky do kupy, potom přibližně dalších pět let fyzicky“, hovoří o svém tehdejším stavu Ladislav. Ve Znojmě, kde bydlel společně s rodiči, každý den dojížděl na cvičení. Jakmile se trochu sžil s invalidním vozíkem, intenzivně na něm jezdil po nedalekém sídlišti. „Jak se říká, že chůze je nejzdravější pro člověka, tak pro vozíčkáře je to asi jízda na vozíku. Díky tomu jsem byl víc fit a zároveň jsem mohl přemýšlet a vymýšlet co dál“, vysvětluje Ladislav. Rozhodl se, že chce studovat a vybral si Obchodní akademii v Žatci. „Byla sice daleko, ale tehdy to byla jediná střední škola, kterou jsem mohl studovat externě“, popisuje. Ladislav školu úspěšně dokončil a v roce 2009 odmaturoval. V té době se v životě Ladislava poprvé objevilo také ParaCENTRUM Fenix, do kterého jezdil cvičit nebo za zábavou na nejrůznější společenské akce. „Fenix mi pomohl nejvíc v tom, že jsem se dostal na vysokou školu. Tehdy mě paní doktorka Vašíčková seznámila s Karlem Sobolem, který pracoval a stále pracuje ve středisku Teiresiás (Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity – pozn. autora). Karel mě dostal do přípravky na přijímačky a pomáhal mi s přijetím na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity“, hovoří o počáteční spolupráci s ParaCENTREM Fenix Ladislav.

Fenix mi pomohl dostat se na vysokou školu

Se studiem vysoké školy začal Ladislav postupně opouštět rodný přístav ve Znojmě, až nakonec natrvalo zakotvil v Brně, kde díky své prozřetelnosti získal byt. „Už když jsem byl v prvním ročníku na vysoké škole, zažádal jsem město Brno o byt. Do té doby jsem bydlel na univerzitních kolejích. Dočkal jsem se a ve třetím roce studií mi přidělili v Brně byt“, dodává. Při studiu vysoké školy se Ladislav začal mimo jiné také aktivněji zapojovat do činnosti ParaCENTRA Fenix. Nejprve jako klient, poté jako právník – student. Postupem času se vzájemná spolupráce rozvinula natolik, že se Ladislav stal samotným předsedou a právníkem ParaCENTRA Fenix. Ačkoliv úraz a získané postižení významně vychýlily směr Ladislavových životních kolejí, tak při nejmenším jeho záliba ve sportu zůstala stejná. Baví ho jízda na terénním handbiku nebo veslování na speciálně upraveném posilovacím stroji, který je součástí bezbariérové posilovny ParaCENTRA Fenix. „Pohyb je pro mě pořád na prvním místě, díky tomu žiju“, dodává Ladislav.

Přes dvacet let pracovala Blanka Cabalková jako stavební inženýrka. Svůj čas a energii mimo jiné investovala také do rozvoje manželovy firmy. „Musím říct, že tohle období života bylo hektičtější,“ vysvětluje. Volný čas pak s manželem rádi trávili aktivně na kolech při poznávání nových míst České republiky.

Říkala jsem si, že hlavně nesmím spadnout na hlavu

Cyklovýlet v roce 2007 do Orlických hor se však do Blančiny paměti i života zapsal napořád. Při nešťastném pádu z kola si poranila míchu. „Sjížděli jsme z kopce a prasklo mi brzdové lanko, takže jsem přepadla přes řídítka,“ popisuje. Z onoho okamžiku si toho příliš nevybavuje. Neví, co přesně nehodě předcházelo. „Jediné, co si pamatuji, je, jak jsem si říkala, že hlavně nesmím spadnout na hlavu, protože jsem neměla přilbu,“ dodává. Bezprostředně po úrazu převezli záchranáři Blanku do hradecké Fakultní nemocnice, odkud ji přesunuli na spinální jednotku v brněnské Úrazové nemocnici. Přibližně po čtrnácti dnech poslali lékaři Blanku do rehabilitačního ústavu Hrabyně. „V ústavu jsem byla sedm měsíců a měla jsem tam už klasický rehabilitační program – fyzioterapii, motomed, ergoterapii a další,“ popisuje Blanka prvotní rekonvalescenci.

Měli jsme samozřejmě úzké dveře, kterými bych na vozíku neprojela

Už během pobytu v rehabilitačním ústavu bylo Blance jasné, že před návratem do svého bytu v Brně musí s manželem zařídit nezbytné bezbariérové úpravy. „Bydleli jsme tehdy sice v třípokojovém panelovém bytě, ale prostory byly tak malé, že potřebovaly upravit. Měli jsme samozřejmě úzké dveře, kterými bych na vozíku neprojela, nevyhovující koupelnu a další zádrhely,“ vysvětluje. S finančními náklady pomohlo Blance také pojištění. „Za peníze od pojišťovny jsme se rozhodli jít do bytu, který už bude plně přizpůsobený,“ dodává. S manželem si tedy po dvou letech od Blančina úrazu pořídili bezbariérový byt.

Fenix mi pomohl v komunikaci s lidmi, kteří měli stejný životní úděl

Krátce po úrazu Blanka vůbec neuvažovala, že by se vrátila do práce. Stavebnictví, ve kterém se celý život pohybovala, navíc patří mezi odvětví, která často nedokáží přizpůsobit práci pro člověka na vozíku. Po návratu z rehabilitačního ústavu se proto Blanka zaměřovala především na zlepšení fyzického stavu. „Na začátku jsem zjišťovala, kde se dá v Brně cvičit. Zjistila jsem, že není moc možností, ale našla jsem si ParaCENTRUM Fenix a plavání,“ popisuje Blanka svůj život po návratu domů. V ParaCENTRU Fenix začala Blanka využívat pravidelné rehabilitace a kromě toho získávala nové zkušenosti od lidí se stejným osudem. „Fenix mi hodně pomohl v komunikaci s lidmi, kteří měli stejný životní úděl. Hodně užitečná byla i výměna zkušeností. Pokud je někdo na vozíku déle, tak už zná lépe různé výhody a nevýhody. Z toho si pak člověk může vzít to důležité a vymyslet si vlastní způsob, jak se s postižením vypořádat,“ dodává. Po delší době, kdy Blanka ParaCENTRUM Fenix stále navštěvovala, dostala nabídku v organizaci pracovat. „Ze začátku se mě zeptali, jestli nechci pomoc s administrativou. No a já si řekla, že už je čas jít do práce, protože doma to prostě není nic moc a že mezi lidmi je to lepší,“ vysvětluje Blanka. U pouhé administrativy však nezůstalo. Blanka je aktivní členkou rady organizace a má aktuálně na starosti mimo jiné také personální záležitosti. Znovu také využívá své znalosti stavební inženýrky, když ostatním klientům radí v oblasti bezbariérových úprav. „Do budoucna se chci zaměřit na poradenství ohledně bezbariérového cestování. Už nějakou dobu mám handbike. S manželem hodně cestujeme a zjišťujeme, co je schůdné i pro vozíčkáře. Dokážu proto poradit, kam jet třeba na výlet,“ dodává Blanka. Kromě práce a cestování věnuje Blanka velkou část energie také rodině a především pak vnoučatům.

Už na základní škole Kamil sportoval. Hrál florbal, věnoval se atletice a několik let pravidelně závodně lyžoval. Záliba v lyžování mu vydržela i po celou dobu studií na Střední průmyslové škole v Jedovnici, kde se Kamil specializoval na studium oboru strojírenství, konkrétně výpočetních systémů a programování CNC strojů. „Tak jsem dostudoval průmyslovku a udělal maturitu. Měl jsem před sebou tři měsíce volna, protože jsem udělal přijímačky na Vysoké učení technické v Brně a škola začínala tehdy až někdy v září,“ popisuje Kamil studijní život.

Dostal jsem výjimku a mohl jsem tam zůstat déle

Bezstarostné tříměsíční období letních prázdnin si však Kamil neužil celé. Koncem srpna v roce 2004 se vážně zranil při jízdě na terénní motorce. „Ještě jsem měl mít měsíc prázdniny, místo toho jsem po úrazu ležel tři měsíce na anesteziologicko – resuscitačním oddělení, protože jsem měl problémy s dýcháním a dostal jsem i zápal plic. Potom jsem byl další tři měsíce na spinální jednotce,“ vysvětluje. Poté, co se jeho zdravotní stav stabilizoval, odjel Kamil do rehabilitačního ústavu v Luži Košumberku. V ústavu strávil dlouhých deset měsíců, v rámci kterých se mimo jiné vyrovnával se zcela novou životní situací – kvadruplegií. „Normálně má člověk nárok na šestiměsíční pobyt, ale já jsem dostal výjimku a mohl jsem tam zůstat déle. V druhé polovině mého pobytu jsem už mohl jednou za měsíc jezdit i na návštěvy domů,“ dodává Kamil.

Uvědomili jsme si, že můj stav není chvilková záležitost

V době, kdy Kamil dojížděl do Blanska na návštěvy k rodičům, vyšlo najevo, že se jeho nové situaci bude muset přizpůsobit také dům, v němž bydlel. „Uvědomili jsme si, že můj stav není chvilková záležitost, ale že to je napořád. Takže jsme v domě začali zařizovat koupelnu. Naštěstí jsme nemuseli dělat velké úpravy, jen jsme se přestěhovali z prvního patra do přízemí domu, kde dřív bydleli prarodiče,“ popisuje. Všechny nezbytné úpravy domu se naštěstí podařilo zařídit ještě v době, kdy byl Kamil v rehabilitačním ústavu.

Nikdy jsem nebyl studijní typ

První dva roky po návratu z ústavu trávil Kamil převážně doma. „Naštěstí se máma rozhodla, že se mnou zůstane doma, aby mi mohla pomáhat,“ dodává. Nějakou dobu trvalo, než se podařilo Kamilovi získat všechny kompenzační pomůcky, které potřeboval. Jakmile měl k dispozici speciálně přizpůsobené ovládání a počítač, začal Kamil příležitostně pracovat. Na vysokou školu, kterou měl po úrazu na dva roky přerušenou, se Kamil už nevrátil. „Nikdy jsem nebyl studijní typ. Navíc na fakultě strojírenství je to samá matematika a výpočty, to mě moc nebavilo. Potom jsem si řekl, že si spíš si najdu nějakou práci na půl úvazku,“ vysvětluje. Nyní své znalosti zúročuje ve spolupráci v brněnskou firmou, pro kterou rýsuje technické výkresy.

Od té doby jsem pořád v první lize

O své nynější největší vášni, boccie, se Kamil vůbec poprvé dozvěděl při návštěvě Paraplete. Uplynulo několik let, až se v roce 2009 rozhodl, že se bude boccie věnovat pravidelně. „Nejdřív jsem jezdil jednou týdně trénovat na Kociánku. Potom jsem objevil i ParaCENTRUM Fenix a rozhodl jsem se obě aktivity spojit. Začal jsem tedy jezdit třikrát týdně do Brna na trénink boccii a na cvičení,“ vysvětluje. Kamil dojížděl na rehabilitaci také ve svém městě. Po čase se však pravidelná cvičení v Blansku zredukovaly na pouhé jedno cvičení týdně. „Naznal jsem, že to nemá cenu. Navíc v ParaCENTRU Fenix mě holky umí lépe protáhnout, takže jsem to cvičení v Blansku zrušil a začal jezdit jen do Brna,“ dodává. Kamilovy úspěchy v boccie přicházely rychle jeden po druhém. „První rok jsem byl v třetí lize, o rok později už v druhé. V roce 2011 jsem postoupil do první ligy, ve které se nacházím až doposud a mám 5 titulů mistra České republiky,“ popisuje Kamil svou sportovní kariéru. U první ligy však nezůstalo. Od roku 2013 je Kamil součástí reprezentace ČR a pravidelně se účastní zahraničních turnajů. V minulém roce se dokonce kvalifikoval na letní olympiádu v Riu de Janeiru, na kterou postoupil z úžasného devátého místa světového žebříčku. ParaCENTRUM Fenix pro Kamila představuje víc než jen místo, kam jezdí pravidelně cvičit. „Ze začátku jsem jezdil na nejrůznější přednášky a společenské akce. Hodně mi pomohl i kontakt s ostatními klienty, člověk získá nové informace a zkušenosti. Skvělý je také letní pobyt na Březejci, kde si odpočinu a strávím nějaký volný čas v přírodě,“ popisuje. ParaCENTRUM Fenix se mimo jiné Kamila snaží podporovat v jeho sportovní kariéře. „Když jsme dělali crowdfundingovou kampaň pro turnaje v boccii, tak mi lidé z Fenixu hodně pomohli,“ dodává. Kamil se v ParaCENTRU Fenix také aktivně zapojuje do osvětových a preventivních přednášek, které organizace pravidelně pořádá na základních školách. „Pokud je škola bezbariérová a mám možnost se tam dostat, tak vždy jedu rád. Je dobré, když děti vidí i nějakého kvadruplegika a pochopí, co se může stát. Myslím, že právě taková prevence má smysl,“ dodává Kamil.