Miroslav Klimeš: Vždycky se to dá nějakou zvládnout

Miroslav Klimeš

Miroslav Klimeš býval aktivním otcem dvou malých dětí. Spolu s manželkou Hanou žili v rodinném domku. Také z pracovního hlediska se mu dařilo, míval truhlářskou firmu, zaměstnával pět lidí. Všechno se změnilo v roce 2007. Miroslav na Nový rok skočil u kamaráda doma po hlavě do bazénu. „Špatně jsem ten bazén odhadnul. Bylo v něm dost vody, ale já si myslel, že je hlubší,“ vzpomíná Miroslav. Třebaže se praštil hlavou o dno a poškodil si míchu, zůstal bezprostředně po úrazu při vědomí. „Necítil jsem ruce a nohy, nemohl jsem zvednout hlavu nad hladinu. Říkal jsem si, že musím být v klidu, aby mi nedošel kyslík. Tak jsem zavřel oči a čekal jsem, až si mě někdo všimne,” líčí Miroslav. Kamarádi si naštěstí všimli včas, že se Miroslav nehýbe a vytáhli jej ven. Na to už si Miroslav nevzpomíná.

Nejhorší bylo odloučení od rodiny

Následující tři měsíce strávil Miroslav na spinálním oddělení. „Museli jsme počkat, než se uvolní místo. A pak jsem dalších osm měsíců intenzivně rehabilitoval v Luži. Tam mě postupně dávali dohromady,“ říká. Dodává, že na rehabilitaci nebylo nejhorší uvědomovat si, že už nikdy nebude chodit, nejvíce mu chyběla rodina. „Hrozně jsem je postrádal. Když to šlo, jezdili za mnou alespoň jednou týdně, občas jsem dostával propustku a jezdil já za nimi. Ale bylo to jiné než bydlet pohromadě a vidět se každý den,“ vypráví. Spolu s pobytem na spinálním oddělení se nakonec vrátil domů téměř po roce.

Zatímco Miroslav intenzivně rehabilitoval, manželka Hanka přeměnila dům, v kterém do té doby bydleli, na bezbariérové bydlení. „Zvládla to všechno sama. Díky ní jsem se mohl vrátit domů,“ říká Miroslav a ve tváři se mu zračí respekt a vděk. Dům rodiny Klimešových byl naštěstí dobře situovaný a postavený tak, že šel snadno přizpůsobit novým potřebám. Miroslav musel po úrazu prodat firmu, jako kvadruplegik se k truhlařině vrátit nemohl. “Původně jsem si myslel, že to půjde, ale nakonec jsem byl rád, když jsem dokázal zvednout ruku takhle před pusu. Ještě dneska toho zvládnu bez pomoci jen hrozně málo. O práci nemohla být ani řeč.”

Optimista

Když vypráví svůj příběh, většinu času se usmívá, slova nachází snadno, vypráví uvolněně. Tvrdí, že si nikdy nestěžoval. „Samozřejmě mi to ze začátku vadilo. Ale pak jsem v Luži potkal další vozíčkáře, vlastně úplně poprvé jsem mluvil s někým, kdo měl po úrazu páteře. Dřív jsem věděl, že vozíčkáři existují, ale že bych někoho znal osobně a věděl, co se mu stalo, to ne,” vzpomíná. Říká, že po kontaktu s rodinou byl nejvíc vděčný za zkušenosti lidí, kteří byli na vozíku delší dobu. “Ostatní lidé v Luži mi řekli, že se to dá vždycky nějak zvládnout. A já nakonec zjistil, že se to fakt vždycky nějak zvládnout dá. I když pořád potřebuji něčí pomoc,” vysvětluje.

Lítostivý tón nebo snad vztek v jeho hlasu nezaznamenáte. Zato radost ano. „Tu mám pokaždé, když se mi něco daří. Když mi něco jde a můžu to udělat sám,“ vypráví. A obzvlášť se rozzáří, když mluví o manželce a dětech. Zdá se být úplně smířený s tím, že věci jsou tak, jak jsou. “Většinou je to v pohodě. Ale to je lidmi, co mám kolem sebe. Vždycky jsem měl manželku a děti. Hodně mi pomohli vozíčkáři a pracovníci v Luži, taky ve Fenixu. Kdybych tyhle lidi neměl, nikdy bych se s úrazem tak snadno nesmířil,” přiznává a znovu je znát, jak je vděčný. “Mám sice nějaké dekubity, ale snažím se šetřit. Protože musím. Ale jen tolik, co musím. Jinak chci být hlavně s lidmi a něco dělat. Kdybych měl pořád jen ležet… v té posteli je to hrozně dlouhý,” říká. Miroslavova sklenice je opravdu vždycky z půlky plná. Býval takový i před úrazem? Poprvé za rozhovor zaváhá. „To nevím, možná. Asi jo. Zeptej se někoho, kdo mě znal i předtím,“ dodává a opět se usmívá.

ParaCENTRUM Fenix, z. s.

Netroufalky 787/3
625 00 Brno

T: +420 733 589 567
E: info@pcfenix.cz
www.pcfenix.cz

Copyright © ParaCENTRUM Fenix 2019