Veronika Hublová: Člověk se po úrazu dozví, jaký opravdu je

Veronika Hublová pochází z Brna. „Narodila jsem se tady a vlastně i všechny školy, až na jednu, jsem odchodila zde,“ vypráví Veronika. „Chodila jsem na matematickou základku, pak jsem skončila na obchodce, kterou jsem úplně nenáviděla. To bylo období kolem revoluce, nikdo nevěděl, jak bude ekonomika vypadat, čtyři roky jsem se tam nudila.“
Po maturitě se sbalila a odjela do Anglie, kde pracovala zhruba rok jako au-pair a pomocnice v domácnosti. „Poznala jsem Londýn z takové té přistěhovalecké stránky, pracovala jsem u rodin z Nigérie, ale taky třeba z Řecka nebo z Thajska. Bylo to náročné období, ale jsem za něj ráda. Získala jsem spoustu zkušeností, naučila se anglicky.“
Zájem o psychologii
Když se vrátila do České republiky, chvíli pokračovala v hlídání dětí, pak byla přijata na humanitní studia do Prahy, předchůdce současné FHS. „Učili jsme se v budově bývalé popáleninové jednotky, v níž zemřel Jan Palach. Přednášeli nám velmi zajímaví lidé jako třeba Tomáš Halík, škola mi dala obrovský rozhled.“ Školu ale nedokončila. Během studií ji oslovila psychologie, poté složila úspěšně zkoušky na psychologii na Filozofické fakultě v Brně. „To dohromady nešlo studovat. Nicméně jsem si potom přidala ještě angličtinu, protože psychologie na mě byla příliš teoretická. A angličtina mě bavila.“
Během studií jezdila do Londýna jako průvodkyně, úspěšně dokončila psychologii i angličtinu, následně začala pracovat jako výzkumný pracovník na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, nastoupila na doktorát. „Chtěla jsem dělat klinickou psychologii, ale v době, kdy jsem dodělávala školu, ta místa prostě nebyla. Tak jsem studovala dál. Věnovala jsem se problematice schizofrenie, což bylo nesmírně zajímavé a náročné v jednom.“
V druhém ročníku doktorandského studia se jí stal osudový úraz. „Dělala jsem doktorát kombinovaně, takže jsem neměla moc peněz. Potřebovala jsem prostředky na psychoterapeutický výcvik, sháněla jsem peníze, kde se dalo. Najednou jsem měla asi pět různých činností, od dopravních psychotestů pro řidiče po jazykové korektury. Byla jsem přepracovaná.“
Asi mikrospánek
Snažila se najít lépe placenou práci, kterou našla v domě pro seniory na Vysočině. Třetí den po nástupu havarovala v autě. „Asi mikrospánek. Nejela jsem ani rychle, sotva šedesát a na nezpevněné krajnici jsem sjela do příkopu. Jenže tam rostl strom. Kdyby tam nebyl, sjela bych do příkopu a nic by se nestalo. Prostě velká smůla.“ Letos je to deset let, co je Veronika na vozíku.
Chodit už nebudu
Strávila několik měsíců na spinálním oddělení, kde si prožila dlouhé trápení s dekubitem. „To bylo vážně utrpení. Špatně mě polohovali a dekubit se prostě nehojil,“ vzpomíná Veronika. Následně nastoupila do rehabilitačního ústavu v Luži, kde strávila víc jak půl roku. „Mezi spinálkou a ústavem byla fáze, kdy jsem nevěděla, jestli budu nebo nebudu chodit. A v Luži mi došlo, že už nikdy chodit nebudu. Viděla jsem, jaký je rozdíl mezi mnou a těmi, co se zlepšovali, co třeba i začínali pomalu chodit. A pochopila jsem, že já mezi ně nepatřím,“ vzpomíná Veronika.
Závislá na ostatních
„Nelepšily se mi ruce, nohy byly úplně bez života. Neměla jsem sílu se fyzicky o sebe postarat, což pro mě bylo vůbec nejtěžší. Celý život jsem byla samostatná, aktivní, najednou jsem byla odkázaná na pomoc ostatních,“ říká k náročné životní změně.
„Tak jak to líčím, to asi nezní moc pozitivně. Ale pravda je, že člověk se po úrazu dozví, jaký vlastně je. Tak jsem se dozvěděla, že se nevzdávám. Věnovala jsem se naplno tomu, abych si svou někdejší nezávislost získala zpátky.“ Všechno šlo pomalu a těžko. Veronika má lézi krční míchy, tedy jsou zasažené i ruce. Navíc má o poznání slabší pravou polovinu těla. „To mi hodně ztěžuje situaci. Dělají mi stále problémy přesuny. Stálo to hodně práce, ale podařilo se mi přesto získat svobodu nezávislého pohybu. Dnes řídím auto, naložím si sama do něj vozík, což je klíčové.“
Psychology jsem neměla ráda
Ještě když byla na spinální jednotce, začala znovu pracovat. Věnovala se jazykovým korekturám i odborné psychologické literatuře. „Věděla jsem, že potřebuji zaměstnat hlavu, tak jsem na nemocničním lůžku prostě pracovala.“ Zároveň přiznává, že v období krátce po úrazu neměla ráda psychology. „Měla jsem spíš chuť se svojí situací nezaobírat denně. Tehdy jsem měla pocit, že mě rozhovory s psychology spíše oslabovaly. Až je člověk nějak stabilizovaný, může se zabývat tím, proč se mu úraz stal a jaký měl smysl. Ale na spinálce je ještě brzo.“
Bydlet sama. A tečka
Po pobytu v rehabilitačním ústavu strávila rok na Kociánce. Chtěla být za každou cenu samostatná, a tak čekala, až jí magistrát přidělí byt. V té době se jí snažila spousta lidí bydlení o samotě rozmlouvat. „Třeba i brácha se mě ptal, co blbnu, že nemůžu bydlet sama. Ale já jsem si postavila hlavu. Věděla jsem, že pokud mám dál nějak fungovat, musí to tak být.“ Když nakonec dostala byt, pomohl jí bratr bydlení přizpůsobit jejím potřebám.
Vrhla se zpátky na doktorát, později přidala ještě překladatelství angličtiny a překlady odborné literatury. Doktorát byl kombinovaný, překladatelství prezenční, hezky se jí studia doplňovala. „Dělala jsem to hlavně proto, abych byla mezi lidmi. A potřebovala jsem opět nějak zaměstnat hlavu,“ vysvětluje. Doktorát dokončila, překladatelství opustila. Časová náročnost studia a překladů se nedala spojit s povinnostmi doktorandky.
Lidí ubylo
Stejně jako velká část dalších lidí s podobnou životní zkušeností, Veronika přiznává, že jí vozík provedl čistku mezi takzvanými přáteli. Nedá dopustit na kolegy z psychoterapeutického výcviku a kolegy z psychiatrické kliniky FN Brno, méně ráda vzpomíná na některé spolužáky z psychologie. „Spousta z nich se se mnou přestala vídat, nechtěli mě potkávat. Nad tím mi zůstával rozum stát. Byli to lidé, kteří měli pomáhat ostatním, ale evidentně neměli vyřešené věci sami se sebou.“
Chování lidí se různilo. „Zažila jsem opravdu výborný přístup. A stejně tak zarážející situace, kdy mi třeba říkali, že nejlepší by bylo spáchat sebevraždu. Dokonce mi kdosi nabídl pistoli. Bylo to šílené, ale utvrdilo mě to v tom, že to nechci vzdát. Že tyhle úvahy a představy jdou mimo mě.“
Normální život
Říká, že dnes je nejspokojenější, co od úrazu byla. Pracuje pro IT firmu, jak říká, poprvé v životě v komerční sféře, coby analytička, přičemž využije svoji jazykovou výbavu. Má přítele a je šťastná.
„Až nějakou dobu po nehodě mi došlo, že mi ten úraz dal směr. Nebyla jsem tehdy vůbec šťastná, nevěděla jsem, co chci dělat dál, dělala jsem spoustu věcí a nic pořádně. Ten úraz mě nasměroval. Ale jinak mám pocit, že jsem se moc nezměnila. Byla jsem taková, jaká jsem, i před úrazem. Jen jsem získala jakýsi nadhled a jiný postoj k některým věcem.“